Bojím se zeptat učitele, abych nevypadal jako blbec

Velmi často, když si se studenty povídám o studiu, o životě a tak, tak se dostáváme i k základnímu problému ve školství. Studenti mají svoje učitele rádi (a ne že ne), jen se jich bojí ptát. Prý, aby nevypadali jako blbci.

Posloucháte a (zbytečně) přemýšlíte

Možná jste to taky zažili. Sedíte na nějakém kurzu, semináři nebo workshopu a přemýšlíte o tom, co vám přednášející říká. Jasný, tohle hned udělám. Hmm, tohle dává smysl. Ne, to nebude fungovat, nebo  jo?

A tohle myslel jak?

V jeden okamžik se zarazíte. Něco jste vyposlechli, máte rozepsanou myšlenku, ale učitel se u ní dlouho neohřál a už přeskočil na jinou.

Jenže ve vaší hlavě zasel semínko zvědavosti, a to začne klíčit. Jestli tomu tak opravdu je, tak vašemu učiteli blahopřeji. Je to machr! 🙂

Mám přerušit výklad?

A tak přemítáte, jestli máte zvednout ruku a normálně se zeptat, nebo nechat ruku dole a raději nerušit. Co myslíte, že udělá většina studentů ve třídě?

Asi ano, nezeptá se.

Raději nevystoupí z komfortní zóny, aby si nepřipadal(a) jako blbec a taky aby si spolužáci nemysleli, že to tak žere.

A tak raději odolávám a trpím nevědomostí

Pokud jste v podobném rozpoložení, změňte je. Spolužákům většinou bývá jedno, jestli se zeptáte, a učiteli tím uděláte radost. Konečně někdo stejně posedlý oblastí, které zasvětil(a) celý život.

Buďte první a položte otázku

Chtějte od studia víc než jen papouškování skript. Moderní vzdělávání je založeno na dialogu mezi učitelem a žáky. Jasně, nejde zpochybňovat zákony přírody, ale třeba u společenských věd to přímo svádí narušit tradiční pořádky.

Je tedy naprosto zbytečné se bát zeptat. Většinou se totiž (jen) čeká, než padne první otázka. Když se ale najde první odvážlivec, další se nenechají dlouho pobízet.

Někdy si první otázku pokládám sám

Abych studenty motivoval k přemýšlení, tak si občas první otázku položím sám. Učím už dlouho, tak vím, co studenty právě na tomhle místě zajímá. Tím podnítím jejich zvědavost.

I když nezná(m) správnou odpověď?

Také někteří učitelé se otázek bojí. Nechtějí před studenty vypadat hloupě, když nebudou znát odpověď.

Taky jsem se bál, než jsem od starších kolegů odkoukal, že je to vlastně naprosto zbytečné. Učitel není chodící encyklopedie, a proto by se neměl bát říct, že něco neví.

Někdy to mohou být právě studenti, kteří znají odpověď. Tohle občas zažívám se studenty kombinovaného studia. Prostě už v praxi posbírali zkušenosti, o které se někdy rádi, někdy trochu nejistě podělí.

Právě tohle je moderní způsob vzdělávání. Učitel jako nezpochybnitelná autorita už platit nemusí.

Budu vypadat jako blbec?

V žádném případě.

Zpravidla nastanou jen dvě situace.

  1. Učitel odpoví a za pár minut si už nepamatuje, kdo a na co se ho ptal.
  2. Učitel odpoví a sám o tom tématu začne ještě více přemýšlet (a díky tomu bude i sám růst).

Varianty, že by na vás křičel za to, že se na něco zeptáte, jakkoliv by vás před třídou shodil, nebo by se vám smál, jsou (doufám) nepravděpodobné.

Naopak, jen hlupák se neptá.

Nevěříte?

Tak se zeptejte a pak mi do komentáře napište, jak jste uspěli.

Pavel Semerád

5/5 - (1 hodnocení)

Pavel Semerád
Na vysokých školách jsem studoval 10 let ve všech formách studia, od září 2011 na nich učím a v březnu 2025 jsem se stal prorektorem pro studijní záležitosti na Vysoké škole Sting. Potkat mě můžete i na NEWTON University, kde garantuji specializaci Účetnictví a daně (Ing.), a MBA studium. Dříve jsem působil také na PEF MENDELU (2011-2023) a na FP VUT (2022-2025). O své zážitky, zkušenosti a rady se dělím tady na blogu, na mém YouTube kanálu a v podcastu O studiu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *