Už dlouho přemýšlím nad tím, že si jako učitel udělám pojistku na blbost. Já vím, že mě neochrání před říkáním nesmyslů na přednáškách, a ani mi nezajistí, že budu vždy nejchytřejším člověkem v místnosti. Proto si ji ani dělat nechci, mám k tomu jiné důvody. 😉
Proč tedy potřebuji pojistku „na blbost“?
Pojistku na blbost, oficiálně pojištění odpovědnosti za škody způsobené zaměstnavateli, chci mít jako ochranu před nástrahami, které při používání moderních technologií ve výuce číhají prakticky v každé učebně.
Stalo se mi už např., že jsem bílou tabuli popsal černým permanentním („nesmazatelným“) fixem. Naštěstí jsem po 2 hodinách zuřivého mazání lihem (mazal jsem tabuli, ne sebe 😉 svůj souboj nad fixem vyhrál a tabule byla skoro jako nová.
Podstatně dražším průšvihem by bylo, kdybych počmáral interaktivní tabuli, na kterou se dá psát i prstem, ale fixku z ní už nesmažete. Škoda by mohla jít i do desetitisíců. Připadal bych si sice jako blbec, ale alespoň by za mě pojišťovna uhradila škodu (až do 4,5 násobku hrubé mzdy).
Blbostka vám ale může pomoci i při způsobení škody na zdraví!
Velmi snadno se vám může stát, že poškodíte něčí zdraví. Na tuto myšlenku mě přivedla moje nedávná učitelská zkušenost. Tento semestr učím ve čtvrtek už od sedmi. Na sedmou, to není oblíbený čas začátku výuky ani pro studenty, ale ani pro mě ne, i když to na sobě nedám znát. 😉
Jak bych vám jen popsal ty hodiny? Na sedmou studenti většinou ještě nejsou v plné síle. Bývá na nich poznat, co si myslí o tvůrcích rozvrhu a jak těžké měli to ranní vstávání. S maximálním sebezapřením se došourají do učebny a touží jen po dvou věcech – po spánku a po kafi.
To pro mě bývá teprve výzva, abych je probudil k životu mluvením. První hodina je fakt peklo. Kolem osmé to ale už bývá lepší. Začínají se probouzet stejně jako Slunce, které definitivně za žaluziemi přebírá vládu nad hvězdami.
A teď to přijde!
Zmáčknu to nejhorší tlačítko. Tlačítko, kterým se ovládají právě venkovní žaluzie. V dobré víře, aby se studentům nekazily oči pod umělým osvětlením, způsobuji přesný opak.
Ostrý ranní sluneční svit dopadá na oční sítnice studentům a způsobuje jim nebývalou bolest, což poznáte na šklebících se tvářích. Kdo ví, co by bylo, kdybych je nechal trpět déle. Co myslíte, mohl bych jim tím poškodit zrak?
Možná trochu přeháním, ale být v Americe, určitě by některý ze studentů zažaloval univerzitu, že mu učitelé svojí neopatrnou manipulací se žaluziemi způsobili zdravotní komplikace. Vysoudil by tučné odškodné. No jo, Amerika…
Já to u nás ale také nechci riskovat. Dobře vidím, že to nebyl dobrý nápad. Soucítím se studenty, a tak jsem tentokrát zatáhl žaluzie ještě dříve, než se ozvalo to obvykle: „Ty wo… Si dělá p… Fůůůůj!!! Blééé!! Coo-žéé!!! Zatáhněte to!!!“
Ano, i o tom je role učitele. Zajišťovat komfort studentům, aby hodiny bez úhony přežili a zvýšila se tak naděje, že příště přijdou zas.
Dělám proto maximum, ať už s blbostkou, nebo bez ní!
Pavel Semerád
