Když jsem ještě studoval, slyšel jsem mé spolužáky vypravovat spoustu příběhů z vysokoškolského prostředí. Příběhů, které se předávají z generace na generaci, až už nikdo vlastně pořádně neví, kdy a kde se staly, a jestli vůbec.
Ale tak nějak je bereme jako pravdu a věříme jim. Máme rádi dobré konce. 🙂 Tím spíš, když se týkají zkouškového období. Dnes vám proto povím příběh o jednom netradičním zkoušení. Má název Zkouška ve vlaku.
Více než místo jsou spíše podstatnější okolnosti, za jakých se stal. Jak totiž dále uvidíte, tohle zkoušení mohlo proběhnout kdekoliv.
Příběh o zkoušce ve vlaku
Před mnoha a mnoha lety v jednom, tehdy ještě československém, městečku stála univerzita. Tady vidíte, že už vlastně nikdo pořádně neví podrobnosti. Možná vás překvapí, že tu tehdy ještě nebyl internet, ani on-line vnitřní informační systém.
To vše v příběhu sehraje svoji roli. I tehdy se studovalo dálkově, ale, a to vím zase z vypravování, tehdy si nikdo moc nedovolil nechodit na přednášky.
Zvláštní shodou náhod se přece jen stalo, že se jich jedna studentka, říkejme jí třeba Petra, nemohla ze zdravotních důvodů pravidelně účastnit. V jednom předmětu se dokonce za celý semestr ani jednou neukázala.
Takže si ani moc nedávala naděje, že by mohla zkoušku vůbec udělat. Jednoho dne si ale přece jen dodala odvahy a vydala se vlakem z jiného československého městečka do školy. Spolucestujících si moc nevšímala, sedla si do kupé, vyndala si skripta a začala se šprtat.
Učení ve vlaku
Lidé v kupé se střídali, až o nich Petra úplně ztratila přehled a jen se soustředila na to, aby do hlavy „nalila“ ještě více informací. Někdy na půli cesty přistoupil do vozu pán, nevýrazný šedesátník, který se uvelebil přímo naproti Petře.
Koukal se z okna, ale po chvíli mu neušla četba jeho spolucestující. Zaujal ho i název publikace a tak se po chvíli Petry zeptal, kam jede? Dostalo se mu strohé odpovědi, že na zkoušku na univerzitu.
Zkouška ve vlaku
Pán se nenechal odbít a zeptal se jí, jestli na zkoušku z předmětu (dle názvu skript). Děvče jen kývlo, ale když se snažilo vrátit k učení, „stařík“ pokračoval klidným hlasem: „Když jsem tento předmět studoval já, bylo docela obtížné pochopit (jmenoval jedno ze stěžejních témat předmětu)… Dnes už je to jiné. Uplatňují se jiné principy…“ Pokračoval dál v myšlence, kterou zakončil řečnickou otázkou: „Co si o tom myslíte?“
Petra zbystřila, protože poznala, že ten chlapík tomu tématu asi trochu rozumí. Postupně se osmělila, začala si s pánem povídat a pokračovali v dialogu až do univerzitního města.
Máte s sebou index?
Když se blížila zastávka, kde chtěli oba vystoupit, zeptal se jí pán: „Mladá paní, a máte s sebou index?“ (Pozn. Tehdy byl jen v papírové podobě.) „Ježišmarja, index!“ vykřikla Petra a začala ho hledat v kabelce. Po chvíli hledání, které bylo jako celá věčnost, ho vítězoslavně našla a ukázala ho hrdě pánovi.
„Mohl bych se podívat?“ zeptal se s lišáckým úsměvem. Petra ani nevěděla proč, ale podala mu ho. On v něm zalistoval, sáhl do náprsní kapsy obleku, vytáhnul propisku a něco do indexu zapsal. „Co to, proboha, dělá?!“ pomyslela si Petra.
Máte výtečnou!
Když ji podával index zpět, usmál se a říká: „Máte výtečnou!“ „Cože?!“ nechápavě zakoktala naše studentka. „Jmenuji se profesor (jméno učitele), a vy ke mně jedete na zkoušku. S vašimi odpověďmi jsem byl spokojen, takže jsem vám zapsal známku do indexu,“ dostalo se jí vysvětlení.
Petra na něj zírala s otevřenou pusou. Ani ve snu by ji nenapadlo, že si bude povídat přímo s autorem skript. Nikdy přednášejícího neviděla…
Tomu nikdo nebude věřit!
S panem profesorem se na nádraží rozloučila, sedla si na peronu na lavici a stále nechápavě přemýšlela nad tím, co se jí právě přihodilo. Až asi po několika minutách si dodala odvahy nakouknout do indexu.
Opravdu, známka tam byla i s podpisem uznávaného profesora. S velkou úlevou nasedla na zpáteční vlak a jela domů. Jen si posteskla: „Až to budu někomu vyprávět, tak tomu přece nebude věřit…!“
Vidíte a já tomu věřím dodnes… Život je totiž pestrý.
A proto i já vám přeji úspěšné zkouškové období, i když třeba žádnou zkoušku ve vlaku zrovna neuděláte. 🙂
Pavel Semerád
