Dneska budu psát o skloubení sportu a studia na vysoké škole. Tohle téma jsem zmínil už před pěti lety, když jsem vám radil, abyste se sportu nevzdali ani na vysoké škole.
Tenhle článek je ale o životě studujícího profesionálního sportovce. Jak těžké to je, vím z vlastní zkušenosti. Jsem proto rád a vážím si toho, že ho mohu na jeho dráze podpořit (a snad i trochu motivovat).
Příběh mého čtenáře
Četl jsem váš článek o tom, jestli má cenu studovat vysokou školu.
Chtěl bych znát váš názor na mou situaci. Studoval jsem 2 roky na univerzitě ve Spojených státech (jako aktivní sportovec), ale chtěl jsem změnu a vidět také nové místo. Přestoupil jsem tedy na školu do jiného státu Ameriky.
Na nové univerzitě mi ale z předchozího studia neuznali docela dost kreditů (odstudované kredity se mi netransferovaly). A protože mám stipendium, musím dokončit studium do 2 let (zbývají mi 4 semestry).
To s sebou nese povinnost, že musím odstudovat více předmětů a získat více kreditů, než je běžné. Je to neskutečná dřina, na nic nemám čas.
Na druhou stranu bych chtěl dostudovat školu a mít titul, ale nevím, jestli mi to za to trápení stojí, protože je toho neskutečně moc. Jaký na to prosím máte názor?
Moje odpověď
Děkuji Vám za důvěru, se kterou jste se na mě obrátil se svojí otázkou. Pokusím se Vám na ni odpovědět, i když – ano, bude to těžké.
Život studujícího sportovce je náročný!
I když na to nevypadám, mám za sebou docela dlouhou sportovní kariéru. Basketbal hraju dlouhých 26 let. Snad se mi podaří vyléčit bolavé koleno, abych mohl ještě pár roků pokračovat… ale to s mojí odpovědí asi moc nesouvisí. I když možná trochu ano.
V mládežnických kategoriích jsem hrál na vrcholové úrovni a procestoval jsem tu naši krásnou republiku křížem krážem.
Proč o tom ale mluvím. Ve druháku na gymplu jsem začal z Brna dojíždět na tréninky do Jaroměře, tedy v podstatě přes celou republiku.
Původní dohoda byla, že budu jezdit dvakrát týdně na tréninky – ve středu a v pátek – no nakonec jsem před playoff byl v Jaroměři v jeden týden 5× (3 tréninky v týdnu a o víkendu 2 zápasy).
Do Jaroměře jsem jezdil dva roky a poslední rok staršího dorostu, tedy v pořadí 3. rok, jsem odehrál v Olomouci.
Do dneška nechápu, jak jsem to všechno zvládal, ale vím, že bych toho bez rodiny nebyl schopný.
Stálo mě to ale hodně!
Vůbec nemluvím o financích, ale takto náročný program s sebou nesl v podstatě nulový osobní život v Brně (kromě školy a tréninků). Byl jsem pořád na cestách a do toho jsem studoval denní formou gymnázium.
Měl jsem úlevu jen 2 hodiny týdně, které jsem si nahrazoval s jinou třídou v pro mě vhodnější čas. Na gymplu jsem nebyl excelentní student, držel jsem se hlavně v pásmu 2-3.
Tohle je běžný život sportovců!
Na rozdíl od většiny lidí si dokážu představit, co obnáší život profesionálního sportovce.
Málokdo si totiž uvědomuje, že když odehrajete zápas v 19:00 v Děčíně, tak se do Brna vrátíte po půlnoci. A do Ostravy byste dojeli až ve 3 ráno (vlakem, vlastní dopravou je to o fous rychlejší). No a pak ráno fungujte…
Může profesionální sportovec studovat normálně?
Odpověď na tuto otázku je neutrální. Když se podíváte, kolik profesionálních sportovců už vystudovalo vysokou školu, potom bych lhal, kdybych řekl, že to možné není. Budu-li mluvit o basketbalu, potom bývalí hráči působí jako učitelé, advokáti, manažeři i jako lékaři.
Samozřejmě s tím kvantem tréninků a zápasů je složité přizpůsobit rozvrhovým jednotkám školu, nebo školu rozvrhovým jednotkám (to druhé zní asi lépe). Logicky tak často sportovci žádají o individuální studijní plán.
Školy sportovcům většinou vycházejí vstříc. Minimálně mluvím ze zkušenosti ze škol, na kterých jsem kdy působil.
Vraťme se ale k Vaší otázce – stojí to za to trápení?
Když uvážíme, že je vrcholový život sportovců v porovnání se zbytkem života poměrně krátký, měl by každý sportovec myslet na sportovní důchod. Stačí jedno blbé zranění a dalšího zápasu se už nezúčastníte. Co pak? Jaký je Váš plán B po zbytek života?
Jsem rád, že se můj kamarád a bývalý spoluhráč z Olomouce – Pavel Pumprla – věnuje osvětě mezi sportovci. Založil proto projekt Athletes PRO.
Ne, milý pane kolego, stojí za to se připravit na sportovní důchod; ve Vašem případě vystudovat vysokou školu.
Ano, bude to těžké!
Jsem si vědom toho, že jste plně vytížen a že budete muset odstudovat více předmětů, než byste na dřívější škole musel. Teď už s tím ale nic neuděláme.
Já bych využil možností, které mi stipendium dává, zabejčil bych se a udělal maximum proto, abych byl úspěšný. Copak to není filozofie, kterou znáte ze sportu? 🙂
Z vlastní zkušenosti vím, že toho člověk najezdí, v Americe asi i nalétá, spoustu. Ale na těch cestách jsou docela příznivé podmínky ke vzdělávání se. Můžete si vzít skripta, pustit si záznam z přednášky, nebo si to pustit jen do uší jako podcast.
Je to těžké, ale nic jiného Vám nezbývá. Přesto věřím, že budete úspěšný.
Tak hlavu vzhůru a pusťte se do toho.
Hele, ukončit to studium můžete kdykoliv. Kdybyste tu šanci ale pustil, možná byste si to o 10-15 let později vyčítal.
Tak už žádné výmluvy.
Přeji ti úspěšné studium!
Pavel (sportovci si normálně tykaj) 😉
PS. Sám toho teď mám nad hlavu, ale díky sportu vím, že to zvládnu. Jsem na to trénovaný. (Doporučuji ti tuhle pasáž z přednášky Jana Mühlfeita.)
