Když jsou děti malé, snažíme se je motivovat, aby byly v dospělosti úspěšnější, šťastnější a v lecčem bohatší, než jsme my sami.
Ukazujeme jim úspěšné kariéry sportovců ve víře, že i ony jednou dostanou zlatou olympijskou medaili. Sníme o tom, že budou mít úspěšnou kariéru lékaře, právníka, finančníka, obchodníka, informatika nebo astronauta.
Víme naprosto přesně to, co bychom si pro ně přáli. A víme taky to, co bychom pro ně nechtěli!
Proto, když vidíme někoho, kdo tak úplně nezapadá do naší vysněné koncepce, snažíme se na něj děti upozornit. Zdůrazňujeme jim, že by takhle dopadnout neměly!
Sedíme si na kontejneru…
Tohle je můj příběh, kdy jsem se stal odstrašujícím příkladem. To si tak sedíme (jsme spíše jen opření) na vrchovatém kontejneru plného suti z vybouraných zdí. Čekáme na řidiče, který to naše veledílo odveze na skládku.
Několik hodin usilovného snažení je konečně za námi a nekonečný počet týdnů ještě před námi. Prach nás pokrývá tak, že vypadáme skoro jako sněhuláci. Účes máme tak pevný, že nepotřebujeme ani žádné tužidlo.
Jsou tři hodiny odpoledne. Jsme kousek od základní školy.
Když se nebudeš učit, skončíš takhle!
Zrovna ve chvíli, kdy pociťujeme hrdost z dobře vykonané práce, uslyšíme tu sarkastickou poznámku jedné z maminek, která byla vyzvednout svého syna ze školy.
Když kolem nás procházeli, domlouvá mu: Vidíš to? Jestli se nezačneš pořádně učit, tak dopadneš jako oni!
Wikipedie používá pro výklad slova sarkasmus spojení „řezání do masa“ a myslím, že v tomto případě to vystihla doslova.
Paní nás zavrhla jako vzor pro svého syna, aniž by o nás věděla cokoliv dalšího… Beru to ale s nadhledem, není to totiž poprvé a určitě taky ne naposled, co něco takového slyším. Bůh ví, kolikrát jsem to ani neslyšel.
Kdo jsou ti tajemní muži sedící na kontejneru?
Začnu odpovídat matematicky.
Na kontejneru sedíme jen 3 a dohromady máme 6 vysokoškolských titulů – ve složení 3×Ing., 2×Mgr. a 1×Ph.D. Kolik titulů připadne průměrně na jednoho? Ano, správně. Dva.
Pokládám si proto otázku, co jsme mohli z pohledu studia udělat lépe? Jak jsme se měli lépe (pořádněji) učit? Pravděpodobně má ale maminka pro svého syna ještě vyšší ambice. 😉
Ale teď vážně.
Ne, určitě si nemyslím, že je studium vysoké školy patent na rozum. Získané tituly neříkají ani nic o tom, jaký je jejich nositel člověk, co opravdu umí a jestli je skutečně šťastný.
Přesto si velmi vážím toho, že jsme měli možnost (vy)studovat.
Beru to jako obrovský dar, který mi byl dán a snažím se ho využívat tak, jak jsem se zavázal svým slibem absolventa u promoce. Univerzitní vzdělání uchovávám v úctě a využívám jej ku prospěchu naší společnosti.
Já tím hrdinou už nebudu, ale třeba se jím stanete právě vy!
Tak strašně moc bych chtěl být pro toho kluka kladným hrdinou. Místo toho pro něj budu jen ten zaprášený chlap sedící na kontejneru, co se měl lépe učit.
Rád bych mu řekl, že není všechno zlato, co se třpytí a že drsná slupka může skrývat dobré jádro. (Zdroj: Pohádka Princ a Večernice)
Nedostal jsem ale příležitost. Bude na to muset přijít sám. 🙁
Ale třeba se tím vzorem budete moct stát právě vy – nepromarněte tu šanci! Děti potřebují mít své hrdiny, musí něčemu věřit a pak mohou být skutečně úspěšnější, šťastnější a v lecčem bohatší, než jsme my sami. Bylo to tak za nás, bude to tak i po nás.
A pokud ani vy nevyhovíte představám jiných rodičů, nevzdávejte se! Ani já jsem se nevzdal. 😉
Pavel Semerád
PS. Dnes bychom mezi sebe dělili už 7 titulů… To na tom všem ale stejně nic ne(z)mění.
