Příběh mého čtenáře
K inženýrským státnicím jdu za dva dny. Nikdy v životě jsem z ničeho neměl takový strach. Připadám si jako ovce, která jde mezi skupinu hladových vlků.
Bojím se…
Bojím se, že komisi nebude stačit přehled o uvedených problémech, ale bude chtít podrobné vysvětlení nejrůznějších souvisejících algoritmů a podobných záležitostí včetně všech možných situací, které mohou nastat.
Bojím se, že pokud tyto informace nebudu vědět dopodrobna a správně, komise si bude myslet, že v tom mám zmatek a že mé znalosti nejsou pro složení státnic dostatečné.
Přitom jsem během studia zvládl téměř všechny zkoušky napoprvé
Racionálně si říkám, že za 6 let studií jsem prošel již bakalářskými státnicemi a desítkami různých zkoušek, které jsem v 85 % případů splnil na první pokus a za celou dobu studia jsem narazil pouze na jeden předmět, který jsem vzdal a vybral si v následujících letech jiný.
Proč bych tedy měl mít strach z té jedné poslední?
Také vím, že se svět nezboří a že pokud některý z okruhů u státnic nezvládnu, tak jako tak to konečně skončí a hold si jeden okruh doplním příští rok.
I přes toto uvažování se však již poslední dva dny doma klepu strachy, nervozitou a stresem. Strach z neúspěchu je obrovský.
Vaše videa mi trochu pomáhají, ale přece jen musím uznat, že nejsem schopný si říct: „Nějak to dopadne, dělám pro to maximum, a když to nedopadne, svět se točí dál a není to žádná tragédie.“
Už abych to měl za sebou!
Vlastně už se jen během opakování modlím, abych už to měl celé za sebou a tak obrovský strach a nervozita, jaký jsem nikdy dříve nepocítil, už byly konečně za mnou a já se mohl naplno věnovat své profesi a koníčkům.
I tak Vám děkuji. Vaše slova jsou konejšivá a dodávají mi alespoň trochu víru v to, že komise se mě nebude snažit strčit pod vlak, ale naopak mě podrží, pokud do kolejiště budu padat.
Vzkaz ostatním studentům
Ostatním bych rád řekl, že se strachem tu nejste sami! Mám spoustu přátel, kteří státnice zvládli levou zadní. Vůbec se jich nebáli a den před státnicemi mi psali, že si jdou zkoušku užít, jako svou poslední.
Současně ale také znám spoustu lidí, ke kterým se já sám řadím, kterých se před státnicemi zmocňuje obrovský strach.
Stačí (si) věřit!
Má slova sobě a Vám, kteří to cítíte stejně jako já, jsou jen: „Ono to nějak dopadne! A když ne, svět se nezboří a vyjde to příště.“. Teď už jen těm slovům stačí uvěřit. Držte mi palce a přeji mnoho štěstí a klidnou hlavu všem „fellow students“.
Moje odpověď
Vážený pane kolego…
(to jsou obvykle slova, kterými vás předseda komise osloví)
… seznamte nás, prosím, ve stručnosti s vaší závěrečnou prací. Věnujte se zejména cíli, metodice a vaším výsledkům.
Záměrně začínám svoji odpověď oslovením předsedy komise. Chci vám na něm totiž ukázat, že se komise nepasuje do role vlků a vás nepovažuje za ovci. Pan profesor Herout by to řekl možná trochu jinak a lépe, ale i on se dívá na státnicové zkoušení optimisticky!
Nikdy jsem nezažil komisi, ve které by se všichni zkoušející ráno rozhodli, že dnes budou vyhazovat. I učitelé si uvědomují, že když už jste přežil na vaší fakultě 6 let, že jsou tak trochu (spolu)zodpovědní za váš výkon.
Psal jsem to už mnohokrát a nyní to zopakuji. Všichni vaši zkoušející byli někdy ve vaší pozici. Myslím, že mnoho z nich si na tyto více či méně radostné okamžiky vzpomíná. Minimálně se dokážou vcítit do vaší nervozity a nebudou se snažit vaši situaci zhoršovat.
Netvrdím, že vás zkušební komise nemůže vyhodit!
Samozřejmě jsou situace – (blbá) otázka, na kterou student nezná odpověď, student má okno jako výkladní skříň, student odpovídá na úplně jinou otázku, protože nepochopil základní princip fungování daného algoritmu – kdy to končí neúspěchem.
Prostě to komise, i když by moc ráda, nemůže dát každému na potkání. Studenti si to musejí zasloužit. Kdyby to rozdali každému bez ohledu na znalosti, znamenalo by to degradaci úsilí všech studentů.
Prostě i ten úplně nejhorší, který to dostane za E, by měl něco předvést. Měl by komisi ukázat, že chápe alespoň základní souvislosti v oboru, kterému se 5-6 let učil.
Komise tak dělá výstupní kontrolu!
Hloupější označení mě nenapadlo, ale vkradlo se mi to na jazyk, protože teď ležím v knihách o manažerském účetnictví a připravuji si přednášky a semináře, abych s nimi už za pár dní okouzlil studenty na Fakultě podnikatelské VUT v Brně.
Komise má tedy za úkol naposledy přezkoušet studenta, než vyrazí dobývat vesmír. V praxi se totiž očekává, že když už škola někoho pustí do světa s titulem, že si ověřila, že ho budoucí zaměstnavatel nebo zákazník nebude muset reklamovat.
Vraťme se raději k té lidské mluvě! Chci tím jen říct, že i když spousta studentů na státnice nadává s tím, že v zahraničí se to už dávno nedělá, v praxi jsou lidé rádi, že ty vaše znalosti někdo nezávisle posoudí.
I u nás se toho hodně mění. Objevuje se trend, že státnicové otázky jsou pokládány s ohledem na téma závěrečné práce (to si studenti často při psaní neuvědomují a je to škoda).
Státnice neberte na lehkou váhu!
Chtěl bych vás ale zbavit falešného dojmu, že jsou státnice fraška, protože nejsou. Znám pár kecálků, kteří dokážou okecat kdykoliv a kdekoliv prakticky cokoliv – a dokážou svým šarmem okouzlit komisi.
Já jsem tímhle, pro mě, zvláštním úkazem nikdy nebyl. Neumím to. Takže jsem taky vždycky vyklepaný a těším se, až to budu mít za sebou. Nejbližší okamžiky slávy mě teď čekají, až už za pár dní předstoupím před studenty (mám to tak každý rok).
Ten strach je ale důležitý
Mít strach není nic špatného. Naopak, alespoň mě, vždy nabudí k nejlepším možným výkonům. Nutí mě to připravit se na danou přednášku (zkoušku) co nejlépe. Tak ho i trochu využívám.
Kdybych neměl strach, znamenalo by to, že mi na výsledku nezáleží. Logicky bych se tak svému nejlepšímu výkonu ani nepřiblížil.
Na druhou stranu (už) nejsem perfekcionista
Když jsem se učil před téměř dvaceti lety na maturitu, šrotil jsem se každou otázku tak dlouho, dokud jsem nezískal pocit, že to všechno umím dokonale.
Výsledkem ale bylo, že jsem všechny otázky nestačil projít. Např. v Základech společenských věd, jsem se naučil jen prvních 18 otázek (už nevím z kolika).
Měl jsem štěstí, že jsem si vytáhl právě tu 18!!! Jak vidíte, u každé zkoušky, zvláště pak, když se otázky tahají, je potřeba i pořádná dávka toho štěstí.
U samostatně pokládaných otázek učitelem záleží i na tom, jak se učitel dokáže zeptat, příp. doptat pomocí doplňujících otázek.
Každopádně ta maturitní zkušenost mě přinutila k tomu, abych změnil formu svých příprav na zkoušky. Je totiž lepší, když víte jen polovinu od každé otázky, než jen polovinu otázek.
Věřím, že to zvládnete!
Nevím, jestli se mi vás podařilo 100% uklidnit. Upřímně nebyla to ani má ambice. Každý si tím musí projít sám a každý si musí najít svůj recept, jak to zvládnout. Jak na to, můžete najít třeba v knize od Mariana Jelínka: Vnitřní hra vítězů (je ke stažení i na Bookportu).
Chtěl bych vám jen popřát, abyste si, až vám položí ty zkušební otázky na stůl, vybavil ty správné odpovědi a zúročil v nich všechny hodiny strávené studium ve škole i mimo ni během těch dlouhých 6 let studia!
I když to tak možná nevypadá, těch znalostí a zkušeností není málo. Já sám jsem nikdy neměl tak obsáhlé všeobecné povědomí o ekonomii, financích, právu a dalších vědách, jako ve chvíli, kdy jsem se potil u státnic.
Ano, bylo to těžké! Ano, mohlo to proběhnout ve větším klidu! Ano, u některých otázek to mohlo dopadnout lépe… ale taky hůř!
Věřím, že i vy půjdete v mých stopách a že tu zkoušku zvládnete!
A kdybyste přece jen musel z nějakého výjimečného důvodu na trestný okruh, protože byste netrefil všechny terče na první pokus, nepropadejte panice. Je to jen poločas a hraje se až do té doby, dokud nepíská konec rozhodčí.
Přeji vám mnoho úspěchů!
Pavel Semerád
