Před pár dny jsem dostal od mé čtenářky Lucky zajímavou otázku: „Stalo se Vám někdy, že jste se jako učitel zmýlil – že jste udělal něco špatně a někdo jiný Vás pak o tom přesvědčil?“
Chvilka ticha. Přemýšlí(m) o své dokonalosti.
Ale kdeže – nejsem dokonalý a tehdy jsem to jako učitel fakt nezvládnul. Od vypuknutí pandemie jsem si na tu chvíli už mockrát vzpomněl. S pokorou přiznávám, že jsem tehdy nepostupoval správně.
Teda jako tehdejšíma očima se to asi dá pochopit. Alespoň to si už posledních 7-8 měsíců nalhávám. Nic to však nemění na to, že jsem možná mohl udělat něco jinak. Mohl jsem být víc tím učitelem, o kterém jsem psal koncem listopadu.
I proto o tom chci dnes mluvit. Chci si zamést před svým prahem, než začnu poučovat ostatní.
Tak už nás nenapínej(te)!
Nenapínám. Však ten příběh znáte. Teda, pokud mě sledujete minimálně poslední 2 roky. Právě tolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem o Vánocích napsal článek o tom, jestli si učitel může dovolit vyhodit studenta od zkoušky?
Byla to vzpomínka na předmět Financial accounting (Finanční účetnictví v AJ), ve kterém jsem na předtermínu vyhodil jednoho Erasmáka z Francie. Tehdy jsem to popsal takhle:
Nejméně příjemné situace nastávají, když se s vámi studenti i přes své obrovské neznalosti začnou dohadovat o známce. Začínají pozvolna: „Nešlo by ještě nějakou otázku?“ Pak hrají na city a nakonec přichází vyhrožování a třískání dveřmi.
Přesně takovou zkušenost mám z posledního zkušebního termínu. Celé to okořenil fakt, že se jednalo o studenta programu ERASMUS a mé jméno se stalo synonymem pro… (škoda, že neumím francouzsky).
Jako takhle, ani s odstupem času nelituji toho, že jsem ho vyhodil na tom předtermínu. Fakt neuměl, resp. téměř nic správně nezaúčtoval.
Možná si teď říkáte, vždyť se vlastně nic nestalo, ne?
Jenomže to byla jen první půlka příběhu
Jestli jste připraveni, můžeme se pustit do druhé půlky.
3, 2, 1, začínáme.
Po Vánocích jsem od toho stejného studenta dostal e-mail. Napsal mi, že by se chtěl omluvit za to třísknutí dveřmi a za zbytečný povyk na chodbě. Požádal mě také o to, jestli bych ho nemohl vyzkoušet na dálku, aby nemusel jen kvůli účetnictví letět do Brna.
A tady nastal můj učitelský epic fail (=učitelský propadák).
Zkoušet online? Zbláznil se? A jde to vůbec?!
Já jsem s tímhle neměl vůbec zkušenost. Představoval jsem si to tak, že mu pošlu zadání a že to všechno opíše. Jak bych ho taky kontroloval. Ne, kamaráde, to teda ne. Přece nebudu riskovat, že ti s tím hodinovým testem pomůže celá Francie.
Online zkoušení jsem tehdy kategoricky odmítnul. Ne a ne a ne. Pamatujete, jak psal o těch dvou oddělených kmenech, které se mezi sebou vzájemně plácají po ramenech a přesvědčují o své (ne)dokonalosti?
Tak to v mém případě platilo 100%. Ptal jsem se totiž na názor kolegů, kteří s online zkoušením také neměli žádné zkušenosti. Jejich rady byly v podobném duchu. Taky by to nepovolili. To je snad jasný, ne?!
(Čas plynul.)
Skončilo zkouškové a ten student už do Brna nikdy nepřiletěl. Dodnes mu v indexu svítí F z předtermínu.
Ano, dnes bych postupoval jinak
Už vás slyším: „Jsi normální, proč jsi ho to nenechal normálně napsat?“ Počkat, to nejste vy, to je moje vnitřní já.
No já vím, že to byla asi blbost. Kdybych měl dnešní zkušenosti s online zkoušením, postupoval bych jinak. Jenomže já jsem je neměl a chtěl jsem pro všechny studenty stejné podmínky. Tehdy to znamenalo psát test v Brně.
Ano, dnes bych ho to nechal napsat z Francie. (Nic jiného by mi ani nezbývalo.) Vždyť jsem už takhle vyzkoušel desítky zahraničních studentů. Ale to bych se tehdy musel ptát lidí mimo moji sociální bublinu.
Tak tohle je moje zkušenost, na kterou nejsem pyšný, a (i) teď po letech mě to mrzí. Čas ale vrátit nedokážu…
Takže, Lucko, o mé chybě mě přesvědčil čas a pandemie koronaviru. Inu pořád se učím.
Pavel Semerád
PS. Ještě tady mám jeden vzkaz: Je suis vraiment désolé, Pierre, c’etait mon erreur. 😔
