Každý večer teď vzpomínám na to, jak jsem kdysi dávno studoval bez dětí. Jaká to byla – a záměrně použiji to slovo – pohoda. V podstatě jsem mohl dělat kdykoliv cokoliv. V 8 ráno. V 10 dopoledne. Ve 3 odpoledne. O půlnoci.
Nikdy jsem moc nevěřil tomu, když mi spolužáci vyprávěli, jaká to je řehole. Jak by také ne, když jsem se stal tátou až 5 dní po mých doktorských státnicích. Vůbec jsem nevěděl, jaké to je studovat s dětmi.
Situace se ale změnila
Jak totiž víte, od října studuji MBA na CEMI, a díky tomu teď doma prožívám všechny ty historky, kterým jsem nevěřil a vnitřně jsem se jim smál.
Přiznávám, že ještě, když jsem psal po večerech seminární práce, tak jsem to nevnímal. Skutečné zrcadlo mi nastavilo až psaní diplomky – nejdůležitějšího díla, bez kterého své studium dokončit nemohu.
Nyní mým spolužákům dávám za pravdu a chtěl bych se jim všem omluvit. Jsem za tuto zkušenost ale vděčný, protože mi pomáhá lépe chápat i mé studenty, a už teď vím, že mě hodně změní.
Mohou za to i současné ztížené podmínky
Včera jsem jen tak listoval svými články na blogu. Narazil jsem na jeden, kde jsem psal o autorské krizi a o způsobech, jak ji překonat. Mj. jsem v něm napsal.
Nebojte se změnit pracovní prostředí – vyrazte na chatu nebo do knihovny.
Jako rada je to hezká. Bohužel v dnešní době omezeného vycházení a zavřených knihoven neproveditelná. I když, kdyby mě nějaký policista zastavil, musel by mi z obličeje na první dobrou vyčíst, že mám k opuštění domu sakra dobrý důvod. Diplomku!
V čem je to taková „hrůza“?
Vy asi ještě nemáte děti, když se musíte ptát na tuhle otázku, nemám pravdu? 🙂 Chápu to, přesně na tohle jsem se také ptal před 6 lety. Tak se vám to pokusím alespoň přiblížit.
Nejsem žádný krkavčí otec. Nechci proto, aby to vypadalo, že své děti nemám rád. Opak je pravdou. Za „běžných“ okolností na ně nedám dopustit. Kromě knihoven jsou ale zavřené i školy a školky a tak jsme všichni zavření doma.
A to mám ještě ten luxus, že si mohu vzít home office. To však s sebou nese i to, že se jim nemůžu jen tak schovat, zavřít se někde s počítačem a věnovat se nerušenému psaní diplomky. Vždycky můj ukryt po chvíli odhalí. 🙂
Po pravdě se nemám pořádně kam schovat.
Navíc musím řešit i jiné pracovní povinnosti
Na psaní diplomky a na natáčení výukových videí pro mé studenty na YouTube mám čas od 9 večer. Často končím až kolem jedné a v šest ráno už se koukám na „Déčko“ na pohádky.
Už to tak trvá skoro měsíc. Ten měsíc, během kterého jsem začal psát diplomku, protože ji chci do 30. dubna odevzdat. Mé pokroky můžete sledovat i na Facebooku pod hashtagem #diplomkaza2mesice.
Od začátku března jsem hodně experimentoval, až jsem nakonec objevil tyto „účinné“ techniky, které mi pomáhají zvyšovat produktivitu u každodenního psaní. Zatím mi fungují, a proto bych se s vámi o ně rád podělil.
Máte nějaké jiné efektivní postupy, které vám pomáhají? Potom budu velmi rád, když se s námi o ně podělíte v komentáři. Předem děkuji. 🙂
Jak psát diplomku s dětmi?
1. Smiřte se s tím, že přes den (pravděpodobně) nic nenapíšete
Brzy přijdete na to, že nemá smysl čekat na vhodný okamžik, až budete moct během dne psát. Alespoň v mém případě to pak vedlo k tomu, že jsem to dělal na sílu, a když mě děti „našly“, byl jsem (i na ně) naštvaný a psaní se mi tak začínalo znechucovat.
Místo toho si s dětmi hrajte, povídejte, čtěte jim a jděte ven na vzduch. Lehko se to říká, hůř provádí. To jití ven aspoň na chvíli do přírody nebo na zahradu, je jediná možnost, jak doma dočista nezblbnout. Co si budeme povídat, je to hodně psychicky náročné. Pro všechny.
Je to i má taktika, jak je dostat dřív do postelí, abych mohl začít dřív psát a nemusel psát až do jedné.
2. Mějte u sebe vždy něco na psaní
I když budete s dětmi, ani tak na diplomku nezapomenete. Pořád vám bude v hlavě šrotovat, co byste tam chtěli napsat. Ani já se těmto myšlenkám ubránit nedokážu a ani nechci. Místo toho si je zapisuji. Klidně i heslovitě.
Jsou to cenní pomocníci, kterým poděkujete, až si večer sednete k počítači. (Geniální) myšlenky jsou však zrádné v tom, že jak rychle se objeví, tak možná ještě rychleji zmizí. Buďte proto připraveni a už je nikam nepusťte!
3. Večer psaní neodkládejte
Osvědčila se mi jednoduchá strategie. Hned, jak usnou, jdu psát. Kašlu na zprávy (stejně je sleduji během dne) a na lákavé pořady. Prostě se toho musíte vzdát, abyste během večera mohli efektivně psát.
Vezmu si k sobě poznámky z téhož dne. Pomůže mi to hned začít a nemusím hodinu koukat do monitoru a přemýšlet nad tím, čím začít. I kdyby to byla jen jedna myšlenky, bez těch poznámek si to už ani nedokážu představit.
4. Naslouchejte svému tělu, brzy totiž poznáte své možnosti
Když se dostanu do stavu flow a splynu se svojí klávesnicí, vydržím obvykle psát 3 hodiny. I když dělám přestávky, déle jak 3 hodiny se většinou soustředit nedokážu. Samo tělo mi řekne, abych to už dnes zabalil a že ono už to balí taky.
To pak nemá smysl psát na sílu, protože toho ze sebe víc nevymáčknu a zbytečně nad tím budu sedět a civět do monitoru. Je čas jít spát, abych si to psaní na příští den neznechutil.
5. Napište si vzkaz „na příště“
Osvědčilo se mi však, že když už končím, napíšu si vzkaz, čím mám zítra začít. Bodově si sepíšu základní myšlenky, o kterých vím, že tam chci napsat, ale dnes už jsem to nestihl. Snáze se mi pak příští den začíná.
Nic lepšího mě zatím nenapadlo, nebo jsem to ještě nevyzkoušel.
Vzkaz na závěr
Milí rodiče,
všichni máte můj obdiv za to, jak vše zvládáte. Chtěl bych vám říct, abyste neměli pocit viny, že dnes nic nenapíšete. Taky jsem si teď týden vybíral „dovolenou“. Prostě to nešlo. Pište, jak vám to půjde.
I kdybyste práci nestihli odevzdat tento semestr, tak se nic neděje. Důležité je, abyste vy, vaše děti a vaše rodina byli zdraví a v pohodě. Když nebudete mít tyhle podmínky ke psaní, většinou nic kloudného nenapíšete. Takže to není ostuda!
Držte se a přeji vám, ať vše zvládnete!
A nezapomeňte – i zítra vyjde Slunce a zažene všechny (s)plíny! 🙂
Pavel Semerád
PS. Pokud se během psaní diplomky dostanete do slepé uličky a budete potřebovat poradit, napište mi a pomohu vám.
Dobrý den pane Semeráde, mám moc ráda Vaše příspěvky, děkuji za ně, dodávají mi elán a mám pocit, jakoby mi radil starý dobrý kamarád.
Konkrétně psaní a jakékoliv učení je mnohem složitější s dítětem než bez něj, mohu to také posoudit z vlastní zkušenosti, ten čas, který dětem věnujeme prostě někde chybí a nejčastěji tam, kde ho potřebujeme nejvíc – nějaký úklid může počkat, termíny odevzdání seminárek atd. ne…a pokud studuje rodič samoživitel, tak musí ještě k tomu pracovat. V mém případě online výuky japonštiny se to dá naštěstí vše nějak skloubit i s nynější situací, ale psaní diplomky tím hodně trpí. Osvědčilo se mi jít spát co nejdříve, zároveň s malou a vstát tak vyspaná, dřív než ona a soustředit se sama na svoje než vstane, což jsou krásné 2-3 hodiny a brzy ráno je ticho a klid. Také na studium jsem používala techniku: jít spát v kolem osmé, vzbudit se sama kolem 2:00 a dvě hodiny s naprosto jasnou studovat (v koupelně abych nerušila světlem) a pak se šla dospat než byl čas jít do školky. Podle starých Kabalistů je noc nejlepší na studium, sice tím mysleli studium Tóry, ale na funguje to samozřejmě i jiné učení a navíc, hluboko v noci je absolutní klid a ticho.
Děkuji za milé hodnocení a za zajímavé tipy. Taky jich někdy využívám. Hlavně to s tím jít spát s dětmi a vstát ve dvě ráno je super. Horší je, že to někdy protáhnu až do šesti do rána, kdy už děti vstávají. Ale účel světí prostředky a ten klid je k nezaplacení. 🙂