Student má nejen duši, ale také srdce

Sdílejte článek s přáteli.
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

Pokud vám dnešní název článku připadá, jako by byl z filmu pro pamětníky, máte pravdu. 🙂 Tato památná slova jsem si vypůjčil z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939) a pronesl je v úplném závěru profesor Matulka.Srdce

Někdo s nimi může souhlasit, někdo se nad nimi jen hořce pousměje. Vždyť kolikrát to během  akademického roku vypadá, že proti sobě stojí dva znepřátelené kmeny.

Studenti vs. učitelé

Víte, co je zajímavé? Že si často ani jeden z kmenů neuvědomuje, že by jeden bez druhého nemohl vůbec existovat. Vždyť, co by to bylo za učitele, který nemá své studenty (následovníky), a co by to bylo za studenta bez svého učitele (mistra, mentora)?

Určitá řevnivost mezi nimi bude vždy, to dá rozum. Dravé mládí nechce přijmout léty prověřená moudra. Naopak mnozí učitelé si nechtějí připustit, že se pomalu blíží čas, kdy jejich studenti dospějí a sami se stanou vzorem pro nové generace.

A do toho ještě přijdu já se svým článkem o ideálech. O studentově srdci. Jak bláznivé!

A přesto věřte nebo ne, mám k tomu důvod. Je to tím, že dodnes cítím dluh z minulosti. Dluh vůči neznámému studentovi. Ale ani teď ho pravděpodobně nesplatím.

Příběh o studentově srdci

Je to už docela dávno, když jsem se postavil poprvé před studenty a plný nervozity jsem se pustil do vysvětlování látky. Dnes už naštěstí té nervozity není tolik a já se tak mohu, více než na obsah, zaměřovat na způsob jeho výkladu.

Jistě mi dáte za pravdu, že způsob podání je pro přežití celé stominutovky jednoduše zásadní. Poslední roky si roli učitele užívám a pevně věřím, že stejně tak i moji studenti. To však nemohu tvrdit s absolutní jistotou. 🙂

Skvěle rozjetý semestr najednou skončil…

Začátky jsou vždy náročné. Nový učitel. Noví studenti. Netrpělivá očekávání, jak se všechno bude po celý semestr vyvíjet. Na první hodině se jen tak společně oťukáváme. Časem se začneme na ty hodiny těšit.

I v mém příběhu jsem si až do půlky semestru postupně vyšlapával cestu ke studentům. Dokonce jsme společně zvládli „půlsemestrální“ zápočet, ale dál jsem už nedošel. Psal se duben 2015, kdy jsem se kvůli úrazu vyautoval až do konce letního semestru.

Všechno zlé je pro něco dobré.

Bylo to docela peklo. Ze dne na den se ze mě stal hopsající nemotora o berlích a po operaci mě čekala 3 měsíce dlouhá rekonvalescence (česky „zotavování se“).

Mělo to snad jen jediné pozitivum. Byl to začátek mého návratu k informatice, což byl obor, kterého jsem se v roce 2002 jednoduše zřekl. Učil jsem se tak něco nového a jedním z výsledků je i tento blog.

To „nejlepší“ ale mělo teprve přijít.

Semestr mezi tím skončil, začalo zkouškové a potom i prázdniny. Nic výjimečného. Ovšem až do okamžiku, kdy jsem se jen tak ze zvyku podíval na evaluace k předmětu.

V ten moment jsem zůstal v údivu a musím říct, že po těch všech peripetiích… No, co vám budu vykládat i slzička mi ukápla. Na vině byla jedna jediná věta.

[…] Pan doktor Semerád je supr cvičící a doufám, že se brzo uzdraví.

Ne, nemám na mysli její první část. Tenhle článek nepíšu kvůli vlastní ješitnosti. Jsem chlap, tak možná jenom trochu. 😉

Hodnocení od studentů je vždy subjektivní. To, co mě ale zaskočilo, byla druhá část věty. Nejenže jsem neskončil v zapomnění, ale ještě se někdo ze studentů dokázal vcítit do toho, jak blbě mi první týdny bylo. Tohle by asi nenechalo chladným nikoho z vás.

Nikdy jsem nedostal příležitost poděkovat.

Evaluace jsou zcela anonymní. Nikdy se tak nedozvím jméno autora těch zdraví přejících slov. Nemohl jsem tak této osobě poděkovat. Až doteď. I když nevím, jestli se tento článek dostane do „správných rukou“, chtěl bych jen autorovi vzkázat: Děkuji!

Tato zkušenost mě hodně změnila v přístupu ke studentům. Už to nejsou jen čísla z prezenční listiny. Jsou to lidské bytosti. I když vím, že toho někteří mohou zneužít, možná naivně věřím, že toto mé pojednání může změnit i vás. Může vytvořit most mezi kmeny.

Tak si na to, až přijde čas, vzpomeňte a třeba bude na vysoké škole lépe… a nejen tam!

Pavel Semerád

4.9
10

Pavel Semerád
Na vysokých školách jsem studoval 10 let ve všech formách studia a od roku 2011 jsem vysokoškolský učitel. O své zážitky, zkušenosti a rady se dělím na svém blogu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *