Syn je na antidepresivech kvůli diplomce! Co s tím?

Studium, to nejsou jen úspěchy a radosti. Ke studiu patří, bohužel, i neúspěchy. Vím to sám velmi dobře. 3× jsem se nedostal na veřejnou vysokou školu. 2× jsem studium nedokončil.  [Jaký byl můj příběh?]

Dnes už se to nebojím sdílet takhle veřejně, ale dřív jsem se za to opravdu styděl. V době, kdy mí spolužáci z gymplu už řešili bakalářky, já jsem šel ZASE do prváku. Pro mladýho kluka to byly těžké šrámy a docela to bolelo.

S odstupem času jsem vděčný za to, že jsem mohl jít na soukromou školu, která se stala mým odrazovým můstkem do akademického světa. Stačilo totiž málo a všechno bych zabalil. Vysokou bych nikdy nedostudoval a tento blog by nevznikl. Ale i to by byl život.

Snad právě proto, čím vším jsem si prošel, se dokážu vcítit do toho, co prožívají ostatní studenti. Snad právě proto jim na svém příběhu ukazuji cestu a možnosti, a mnohé další motivuji. Říkají si totiž, když to dokázal on (=já), dokážu to taky (=vy).

V tomto článku se opět postavím té náročné práci čelem. Musím totiž vytáhnout jednoho studenta z problémů, do kterých se dostal kvůli diplomce. Skoro to vypadá, že už nemá kam klesnout. Při životě na vysoké ho udržují antidepresiva.

O jeho příběh se se mnou podělila jeho máma, které není jeho situace lhostejná a velmi se snaží, aby i on převzal titul, jenž má takřka na dosah ruky.

Syn je na antidepresivech kvůli diplomce

Můj syn studuje poslední ročník na ČVUT. Má hotové všechny zkoušky, leč diplomová práce se mu již druhým rokem nedaří. Vedoucí diplomové práce mu několikrát napsal, že by toho měl radši nechat a že pochybuje o tom, že tu školu vůbec studoval. Myslím, že syn už vyhořel a že to vzdal. Dokonce bere antidepresiva. Už si hledá práci a nechce o tom ani mluvit. Můžete mi nebo lépe jemu, prosím, poradit, jak to změnit.

Moje odpověď

Velmi si vážím důvěry, se kterou jste se na mě obrátila. Pokusím se vám oběma poradit, ale dovoluji si vás upozornit, že se jedná pouze o můj osobní pohled a že nejsem psycholog, který by mohl poskytnout odbornou radu.

Situace, kterou popisujete, není bohužel tak výjimečná, jak by se mohlo zdát. Tím, jak se dynamicky mění svět kolem nás, jsou na nás všechny kladeny neskutečné nároky, které nás při špatné konstelaci mohou srážet na kolena.

Ve svém okolí i z otázek mých čtenářů vidím, že se do depresí může dostat kdokoliv z nás. Proto se neopovažuji tuto situaci zlehčovat.

Je totiž velmi obtížné, najít tu správnou cestu a s vypětím všech sil (a s podporou za zády) překonat tyto nepříjemné stavy. Tak moc jsme orientováni na úspěch, až nás to vyčerpává natolik, že přestáváme vnímat radost ze života.

Pokud si myslíte, že přeháním, doporučuji vám, abyste si poslechli rozhovor s Marianem Jelínkem (FUCKUP Prague). Z jeho vyprávění je zřejmé, že se tento problém netýká jen dospělých, ale také bohužel i dětí.

Ale dost „teorií“! Jak bych to řešil já?

Váš syn má veliké štěstí, že má ve Vás oporu. Již jen to, že se měl komu vypovídat ze svých nepříjemných stavů, je to nejlepší, co jste pro něj mohla udělat.

Věřím také v to, že jste společně už probírali mnoho životních variant „co by kdyby“. Otázka, která se mi úplně dere na jazyk, je: „Co by se stalo, kdyby opravdu studium neúspěšně ukončil?“

Nevím, jak jste na ni odpověděli. Moje odpověď zní, že by se nestalo nic. Váš syn by byl pořád Vaším synem. Ano, jistě, zůstala by obrovská pachuť z neúspěšného studia, ale žít plnohodnotný život se dá i bez titulu.

To byste si oba měli, pokud se tak již nestalo, uvědomit. Znám spoustu lidí, kteří vystudovali nějaký prestižní obor, kterému se však nikdy nevěnovali. Naplňuje (=živí) je něco jiného a jsou šťastní.

To má jako všechno zahodit?

To určitě ne! To netvrdím. Chtěl jsem Vám jen ukázat, co opravdu nejhoršího se může stát. Když totiž nejde o zdraví, jde o nic. Navíc nikde není psáno, že studium nemůže dostudovat později.

To je ale krajní situace. Oba, nebo všichni tři, víme, že pokud mu zbývá jen diplomka, byla by škoda, kdyby studium nedokončil.

Situaci, tak jak to vidím já, příliš nenahrává průpovídka vedoucího, že by se na studium měl vykašlat. Nevím, při jaké příležitosti mu tuto větu řekl, ale já sám se vždycky zuby nehty bráním, abych někomu neřekl takový absolutní soud.

I když je myšlen v (hloupém) „žertu“, nebo neúmyslně, může mít i nenávratné následky. Může to člověku zničit celý život.

Můj doporučený postup

  1. Nevzdal bych se a začal bojovat.
  2. Pokusil bych se zjistit, co přesně se vedoucímu na současné podobě diplomky nelíbí a jaké úpravy by si představoval. Váš syn může zajít buď na osobní konzultaci, nebo pokud se na to necítí, může vedoucího požádat o jeho písemné stanovisko. Je-li to profík, jistě Vašemu synovi vyjde vstříc a své poznámky a doporučení synovi pošle.
  3. Ať si Váš syn – bez emocí – přečte poznámky vedoucího. Pokud by s poznámkami nesouhlasil, ať si je přečte o 2-3 dny později. Je potřeba, aby pak s čistou hlavou zvážil, co všechno je reálné a co již skutečně nezvládne.
  4. Je jasné, že ty reálnější požadavky dokáže naplnit.
  5. Mnohem nepříjemnější budou ty části, které jsou (na první pohled) nereálné. V takovém případě se nevyhne dodatečnému studiu, příp. konzultaci s jiným odborníkem (např. učitelem statistiky).
  6. Pokud to odmítne a řekne, že na to kašle, pokuste se společnými silami najít to, co ho původně k tématu a studiu motivovalo. Čeho chtěl dosáhnout? Co chce v životě dělat a jak mu získaný titul pomůže ve vysněné profesi?
  7. Ať začne pomalými krůčky. Je jasné, že diplomku nedopíše za dva dny. Je nutné si tedy naplánovat dílčí kroky, aby získal pracovní návyk ke psaní. (Doporučuji si přečíst můj článek, jak dopsat diplomku, ze které už šílíte?!)
  8. Pokud by se mu během psaní nevyhnuly autorské krize, i ty se dají řešit a překonat.
  9. Připravte se na to, že psaní diplomky bolí. Není to zadarmo. O to více, alespoň v to věřím, si úspěšného zakončení studenti více váží.
  10. Podpořte syna, jen co to půjde. Pokuste se mu vytvořit podmínky pro psaní a nezapomeňte se na věc dívat ze širší perspektivy a s větším nadhledem. V konečném důsledku je to „jen“ diplomka.

Co říci závěrem

Nic lepšího mě, bohužel, nenapadá. Pokud už je na to všechno pozdě, je mi to moc líto, ale bude potřeba odborná pomoc od psychologa. Tu já mu bohužel poskytnout nemohu.

Mohu vám však nabídnout online konzultaci diplomové práce. Mohu vám jako mentor poradit, čím bych začal a jak bych při řešení diplomky postupoval já.

Nejhorší je vždycky začít. Vím, že je to těžké, ale moc vám oběma přeji, abyste vše společně zvládli a abyste už za pár měsíců mohli oslavit synovy promoce.

Pavel Semerád

Sdílení článku je povoleno!Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin
Pavel Semerád
Na vysokých školách jsem studoval 10 let ve všech formách studia a od roku 2011 jsem vysokoškolský učitel. O své zážitky, zkušenosti a rady se dělím na mém blogu, na YouTube a v podcastech.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *