Jsem cvok, když chci ve 48 letech studovat medicínu?

Studovat se dá v každém věku. Bohužel tuto skutečnost naše okolí často (a někdy sobecky) ignoruje. Místo podpory se naopak nebojí rozhodovat za nás: „Na vysokou? V tomhle věku?! Jseš cvok, nikam nechoď!“

Je těžké si prosadit svou. Chce to pořádnou dávku sebezapření a silné motivace. Jak se ale rozhodnout? Buď můžeme svoji touhu potlačit a za pár let si to vyčítat, nebo zatneme zuby a skočíme do toho po hlavě. Bez ohledu na okolí.

Podobně to má i má čtenářka…

Její příběh je velmi stručný

Je mi 48 let a přihlásila jsem se na všeobecné lékařství Univerzity Karlovy (denní studium). Mám dospělé děti, dostatek financí, čas a hlavně obrovskou touhu po studiu. Okolí mě považuje za cvoka. Prosím o váš názor a děkuji.

Moje odpověď

Děkuji Vám za důvěru, se kterou jste se na mě obrátila. Musím se však omluvit, nejsem psycholog ani psychiatr. Místo stanovování diagnózy Vám ale řeknu jediné – vykašlete se na okolí a jděte studovat.

Proč?

Protože život je příliš krátký na to, abychom odkládali své sny. Lidé totiž na konci života nejvíce litují toho, co neudělali.

Studium není jen pro „mladé“. Studium je dar a v mnoha profesích i absolutní nutnost. Bez ohledu na to, jaký jste profesionál, pokud se v oboru nebudete neustále vzdělávat, tak vám dřív nebo později ujede vlak a vy spadnete jen do šedého (pod)průměru.

Všeobecné lékařství – je obor, kde studium nikdy nekončí!

Medicína patří mezi nejobtížnější studijní obory a vyučuje se jen v prezenčním studiu.

Trvá 6 let!

To je přibližně 5500 hodin výuky.

A to je lékař na konci studia teprve na úplném začátku a čeká ho (očekává se od něj) další celoživotní studium.

Možná i proto jsou lidé skeptičtí a nevěří, že by tohle dokázal zvládnout člověk s dětmi a  (promiňte mi ten výraz) ve „vyšším“ věku.

A přesto zná historie lidi, kteří to dokázali. 🙂

Nemám teď na mysli studenty v 25 nebo 30 letech.(Věděli jste ale, že např. Nostradamus začal studovat medicínu ve svých 26 letech?)

Jedna Australanka to dokázala ve svých 94 letech. Pro jistotu ještě jednou. V devadesáti čtyřech letech.

No dobře, přiznávám, že už je tohle trochu extrém. Nedá se totiž moc předpokládat, že by se medicínou živila. Její příběh však může inspirovat ostatní a ukázat jim, že když někdo něco moc chce, tak toho může dosáhnout.

Dovolte mi se vrátit ještě k Vašemu příběhu

I když mám ještě pokračovat?

Pokud po studiu opravdu toužíte a máte pro ně vhodné podmínky, jděte do toho!

Přeji Vám mnoho úspěchů a osobní síly při zdolávání všech překážek.

Pavel Semerád