Dnes se s vámi podělím o dvě vtipné historky, na kterých bych vám rád ukázal, proč je dobré si zjistit jméno učitele předem. Ještě bych možná doplnil jeden údaj z informačního systému… Titul?! Ne, titul ne… Prohlédněte si i jeho fotku! 😉
I na vysoké škole můžete potkat známé…
První historka se mi stala, když jsem začínal jako učitel (doktorand) na Mendelově univerzitě v Brně. Mnoho známých o mém učitelování ještě nevědělo, takže to byly ideální podmínky po tuhle scénku.
Představte si klasickou učebnu na vysoké škole během letního semestru. Nic výjimečného. Kolega přede mnou nechal studenty v učebně, protože tady měli další výuku (se mnou). Když jsem proto vstoupil do učebny, tak si mě nikdo moc nevšímal. Z vydýchaného vzduchu v místnosti mě rozbolela hlava. Položil jsem desky s materiály na lavici v poslední řadě a šel jsem otevřít okno.
Když tu najednou se za mnou ozvalo energicky: „Zdááár, Pavle, co tady děláš?“ (Sice tam bylo ještě jedno slovíčko, ale moc se nehodí na akademickou půdu.) Za zády se mi objevil jeden z mých bývalých mladších spoluhráčů (sport na vysoké škole). Nebylo tedy nic divného na tom, že mi tykal.
„Otvírám okno,“ odpovím, protože mě nenapadla chytřejší odpověď. Ale to musel vidět sám. „Co ty tady?“ zajímám se na oplátku o důvod jeho přítomnosti. „Ále, studuju tady. Akorát tady to blbý cviko se mi časově moc nehodí, protože se mi kryje s jednou přednáškou… Ale zas chodím do školy jen v pondělí a ve středu. Ty, hele, a ty tady jako taky studuješ? Já myslel, že už jseš hotovej…inženýr nebo tak něco.“
Nezmohl jsem se na nic jiného, než na krátkou odpověď: „Však počkej, za chvíli uvidíš…“ Beru si materiály, jdu ke svému stolu a postavím se před studenty: „Dobrý den, vítám vás na tomto cvičení. Jmenuji se Pavel Semerád a jsem váš cvičící…“
[Dlouho jsem hledal odvahu zeptat se mého známého, co na tuto „lekci“ říkal? Od té doby prý lustroval všechny učitele. Co kdyby tam byl zase nějaký známý?]
Byl na zkoušce ale ve špatné místnosti…
Nikdo nejsme neomylní a tu a tam se může stát, že si spleteme místnost, kde má být naše zkouška. Co je na tom? Se omluvím a jdu najít svoji skupinu, ne? Ano, v 99 % to tak asi uděláte. Ale co když neznáte jméno zkoušejícího, natož jak vypadá, tak nepoznáte, že jste na špatném místě.
Žil, byl jeden student. A ten se od starších studentů dozvěděl, že předmět, který má zapsaný, je „dávačka“. Akorát prý má jít na první termín. I stalo se, že si to vyložil tak, že na přednášky chodit nemusí a důsledně to tak praktikoval po celý semestr.
Podcenil přípravu a nevěděl, ani jak se zkoušející jmenuje, ani jak vypadá. Sedl si do lavice a čekal na rozdání testu. Při odpovídání si připadal trochu nesvůj, protože „tohle“ na cviku nedělali. Takže vyplnil, co vyplnil a odevzdal dokonce před koncem časového limitu.
Toho učitel využil a hned začal opravovat. Výsledek? Za E. Po ústním zkoušení dostal dokonce za D. Však jsem psal, že ten předmět měl být „skoro zadarmo“.
Problém nastal, když se učitel snažil se studentem zadat známku do elektronického indexu. Ať dělali, co dělali, jeho jméno nemohli najít. Až když se zoufalý student podíval do informačního systému na své zkouškové termíny, zarazil se.
Na zkoušce sice byl, ale protože se ani nepodíval, kde má být zkouška, byl ve špatné místnosti. To nebyl jeho učitel. To nebyl ani předmět, který měl mít během celého studia.
Stane se…
Proto vám přeji, abyste se vždy shledali s tím správným učitelem.
Pavel Semerád
