Před pár dny jsem publikoval článek, ve kterém jsem se s vámi podělil o to, jak jsem odhalil 3 diplomkové plagiáty. Upřímně; není to nic, čím bych se chtěl chlubit. Na druhou stranu jsem hrdý, že se mi alespoň trochu podařilo kultivovat akademické prostředí.
No jo, ale proč vám to zase připomínám?
Inu proto, abyste věděli, jak takové případy končívají. Tedy konkrétně ty dva poslední, kde jsem uvedl, že autoři opisovali od sebe navzájem. Nakonec se zjistilo, že oba opisovali z jiné práce. To v pokračování tohohle příběhu sehraje svoji roli.
Co na to vedení školy?
Musím říct, že mě velmi potěšilo vedení školy, které bylo rádo, že jsem splnil svoji úlohu oponenta a že jsem veškeré rozhodné skutečnosti uvedl do posudku. (Vážně jsem na tom strávil hodně času.)
Co na to studenti?
Od vedoucí studijního oddělení vím, že se oba ke svému prohřešku přiznali.
Protože to bylo jejich první pochybení proti akademické etice za celou dobu studia, vyřešila to disciplinární komise i s ohledem na rozsah (jednalo se o 2 strany textu) napomenutím a umožnila tak studentům práci přepracovat.
Tímhle to vlastně mohlo skončit… a asi i mělo, kdyby se do toho nevložil vedoucí práce…
Co na to vedoucí práce?
Vedoucí práce se pro mě z nepochopitelných důvodů rozhodl, že si takovou drzost – že jsem mu nedoporučil dvě práce k obhajobě a poslal oba studenty k disciplinární komisi – nenechá líbit a napsal e-mail vedení školy, studijnímu oddělení, mně i oběma studentům.
Uvedl v něm sice, že se jednalo jen o nedorozumění, kdy jednomu studentovi poskytl práci toho druhého pro inspiraci, ale nakonec se stejně zjistilo, že to nebyla pravda.
Ten e-mail měl ale za cíl úplně něco jiného – znevážit mě jako oponenta. Takže tam zaznělo, např., že:
- Domnívám se, že celá “kauza” vznikla zejména z důvodu “nekomunikace” mezi oponentem a vedoucím DP, jak je praktikováno běžně s jinými oponenty.
- Věřím, že celá záležitost vznikla zejména z toho důvodu, že pan kolega nemá zatím přílišnou zkušenost s vedením či oponováním diplomových prací […]
- Je pochopitelné, že každý z pedagogů může mít jiný pohled, který vychází z rozdílných pracovních, ale i životních zkušeností apod. […]
- Vzhledem ke skutečnosti, že patřím k nejžádanějším vedoucím DP […]
- V dané situaci se domnívám, že by bylo vhodnější, pokud by byl o oponenturu požádán zkušený oponent, který již oponoval práce na podobné téma […]
Jak to dopadlo?
Vedení školy se sice postavilo na moji stranu, ale bohužel jsem se od vedoucího práce žádné omluvy nedočkal. A to i přesto, že byla postupně prokázána i jeho další pochybení.
Dokonce se v jeden moment opřel i do studijního oddělení, které mělo prý na celé kauze také svůj podíl. WTF!!!
Proč jsem trval na omluvě?
Nebylo to kvůli tomu, že vedoucí nesouhlasil s mým posudkem. Na to má koneckonců právo. Ani já totiž nesouhlasím s jeho hodnocením – výborně.
Požadoval jsem omluvu, protože mě bezdůvodně, nekolegiálně a neprofesionálně pošpinil před oběma studenty. Něco jiného by bylo, kdybychom si to vyříkali jen mezi sebou.
Místo toho zpochybnil mou schopnost zpracovat práci v oboru, který je mi profesně velmi blízký.
A to vše je v době, kdy si na vysokých školách mohou studenti vybrat svého oponenta a nikdo jeho znalosti „neproklepává.“ Stačí, aby měl titul a „nějaké“ zkušenosti v praxi.
Takže byl zpracován revizní posudek
Kvůli našemu sporu s ostatními pasážemi v posudku (mimo plagiáty) požádalo vedení školy nezávislého oponenta, aby zpracoval revizní posudek.
Je škoda, že oponent nedostal původní verzi diplomové práce, protože věřím, že by se přiklonil na moji stranu a práci by také nedoporučil k obhajobě. Takhle dostal již opravenou verzi, kterou jsem doporučil a navrhoval jsem hodnocení dobře – 3.
Hodnocení oponenta bylo takové šalamounské. Dal za dva. V jednotlivých pasážích se tu a tam přiklonil k hodnocení vedoucího práce, tu a tam se přiklonil k mému kritičtějšímu hodnocení. V podstatě měl utišit emoce.
Jestli se to v mém případě podařilo? No, spíše ne. Vlastně jsem spolupráci s touto školou ukončil a napsal jsem vedení, že už pro ně posudky zpracovávat nebudu.
Ano, dá se to považovat za uraženou ješitnost
Mně ale nešlo o to, že dal někdo lepší hodnocení než já. Naštvalo mě arogantní chování vedoucího, který jakékoliv vlastní pochybení kategoricky odmítá.
Jediné co vím, že energie, kterou jsem do celé záležitosti vložil v rámci vlastní obhajoby, přestože se jednalo o prokázané plagiáty, byla úúúplně zbytečná.
I když si pořád myslím, že jsem v právu, vidím, že dokud budou někteří kolegové vnímat kritický posudek jako vyhlášení války proti nim samým, tak se na akademické půdě žádné velké změny nedočkáme…
Budu příště stejně tak aktivní? To právě nevím…
No a to nahrává i akademickým podvodům. Do podobných sporů se totiž nikomu moc nechce. Možná už začínám chápat větu, kterou vedoucí napsal:
„Domnívám se, že celá “kauza” vznikla zejména z důvodu “nekomunikace” mezi oponentem a vedoucím DP, jak je praktikováno běžně s jinými oponenty.“
Asi spoléhal, že se vše zamete pod koberec, tak jako je to praktikováno i s jinými oponenty. No, mýlil se. Nezametlo.
Jen nevím, jestli se mi do podobných sporů bude chtít jít i příště s takovou energií…
Pavel Semerád
Neznám ani jednu z prací, ani jednoho ze studentů, ani vedoucího, ani oponenta, ani školu, kde k události došlo – znám akorát vyjádření jednoho z účastníků. To mi ale přece nemůže zabránit v tom, udělat si na věc názor, za který se budu prát až do roztrhání těla :-). Takže s vědomím této nedostatečnosti podkladů přidávám pár poznámek z mého pohledu:
1) Občas také v závěrečných pracích narazím na prohřešky proti akademické etice, ale ještě se mi nikdy nestalo, že by intenzita prohřešku byla taková, že bych to chtěl řešit více než klepnutím studenta přes prsty – i třeba známkou F za celou práci a nedoporučením k obhajobě. Na disciplinární komisi to nebylo nikdy. Může to být způsobené oborem – naši studenti obvykle mají práce, které dělají něco nového, a špatná citace použitých zdrojů je takřka vždy jen opomenutím či neznalostí, ne snahou něco zakrýt. V tomto kontextu mi disciplinární komise za dvě stránky přijde docela drastická, byť formálně v pořádku.
2) Reakce vedoucího práce mi přijde zcela nepřijatelná a zralá na ukončení jeho působení na VŠ. Něco jiného by bylo, kdyby vytýkal faktická pochybení nebo neznalosti. Dokonce bych se smířil s výtkami ve smyslu, že „takto se to u nás nedělá“ (dále vizte bod 3). Ale kritizovat osobu oponenta, to je pro mě zcela přes čáru, bez ohledu na to, zda je ta kritika fakticky správná nebo ne. Konečně, pokud by byla správná, jistě půjde upozornit přímo na konkrétní chyby, kterých se oponent dopustil, což nás posune do zcela odlišné situace z druhé věty.
3) Považuji za principiálně nesprávné, když jsou vedoucí i oponent a nedejbože i celá státnicová komise z jedné školy. Domnívám se, že to umožňuje škole zcela rezignovat na kvalitu a dát titul každému, kdo má dost peněz nebo vytrvalosti, protože nedostatky v kvalitě se snadno udrží pod pokličkou „doma“. Chápu praktické důvody, které k takovému stavu vedou, a chápu, že se s ním budu muset smířit, ale i tak ho považuji za silně nežádoucí.
4) Chápu rozladění vedoucího, pokud s ním oponent negativní hodnocení dopředu nekonzultuje. Ta konzultace přece neslouží k tomu, aby se zabránilo „znevážení“ vedoucího (nebo oponenta) a problém se zametl pod koberec, ale k tomu, aby si vzájemně mohli včas vyjasnit důvody pro tak rozporné hodnocení a připravit si vysvětlení pro studenta i pro komisi. Stalo se mi už opakovaně, že jsem oponoval práci, která byla z mého pohledu neobhajitelná; v ne zcela zanedbatelném počtu takových případů jsem se při diskusi s vedoucím před odevzdáním posudku dozvěděl skutečnosti, které to vysvětlovaly. To pro mě není důvod pro zásadní změnu hodnocení (jako oponent hodnotím práci tak, jak byla odevzdaná, a se zaměřením na faktory, které *já* považuji za důležité), ale dává mi to možnost upravit formulace tak, aby měl vedoucí se studentem prostor pro obhájení zase svého pohledu.
5) Nechápu neschopnost vedoucího přiznat chybu, když už k ní došlo. Předpokládám, že by ho za to nečekalo 20 let nucených prací ani by mu nebyly sebrány tituly, tak v čem je problém? „Ano, stala se chyba, nepřišel jsem na opsanou část práce. Budu se tomu snažit do budoucna vyhnout. Velmi bych ocenil, kdyby mě pan oponent seznámil s tím, jak na to přišel, abych to příště uměl udělat také.“
6) Naprosto nechápu, k čemu má sloužit revizní posudek, pokud se týká jiné (v tomto případě přepracované) práce. Vždyť to je, jako kdyby soud při pochybnostech o kvalitě znaleckého posudku psychologa na pana X.Y. nechal vypracovat posudek automechanika na automobil Z. WTF?
7) Nemyslím si, že by podobná situace měla ovlivnit oponentovu aktivitu obecně. Dovedu si představit, že se do budoucnosti poučí a podobným situacím se začne vyhýbat: Odmítne udělat oponenturu pracím, které vedl stejný vedoucí (což by bylo vhodné i z toho titulu, že po takto neuspokojivě vyřešené kolizi už vždy bude hrozit podezření na podjatost nebo i podvědomá snaha to vedoucímu „vrátit“). Pokud byla práce vytvořena v jiné škole, než na které působí oponent (tak jsem to z textů vyrozuměl a mám dojem, že to někde bylo i explicitně napsané, ale nedaří se mi to nyní najít), asi bych na jeho místě zvážil svoji spolupráci s touto školou celkově. Ale nevidím vůbec žádný důvod pro to, slevit v posudcích, které se rozhodne dělat, ze svých požadavků.
Děkuji, vážím si Vaší podpory. V tomhle specifickém případě šlo o to, že jsem u dvou studentů odhalil dvě naprosto stejné pasáže. To není nedbalostní pochybení (zapomenutá citace). Byl to úmysl, a proto jsem je poslal na disciplinárku. Dopadlo to ale trochu jinak, než jak jsem předpokládal. Žádné oslavy oponenta, že na to přišel, se totiž nekonaly.
Dobrý den, děkuji za sepsání pokračování případu. Brada mi spadla na zem, co se na akademické půdě děje. Úplně chápu, že Vás taková zkušenost odradila. Já jenom doufám, že se takové případy budou podchytávat a podobní vedoucí nebudou mít v kvalitních vysokých školách místo.
Vážený pane doktore, vážení čtenáři!
Dlouho jsem se neozval. Jednak jsem se zaměřoval na dokončení studia, a navíc mě – upřímně řečeno – nenapadalo k místním článkům nic kloudného. Momentálně si od akademické půdy dávám na rok přestávku, díky čemuž vnímám věci z tohoto prostředí s určitým odstupem. Rád bych se tedy nyní podělil o pohled nestranného pozorovatele. Ano, skutečně nestranného – pana doktora Semeráda znám pouze z jeho blogu, videí a podcastů, a ostatní aktéry „kauzy“ neznám vůbec (a některé ani nijak zvlášť poznat netoužím).
Hned na úvod musí říct, že to je teda fakt něco. Ale od začátku. Studenti podváděli při psaní závěrečných prací. Jak už to v podobných případech bývá, mysleli si, že se na to nepřijde. Jenže měli „peška“ – oponent na to přišel a výtečníky podle zásluh ohodnotil. V rámci následného disciplinárního řízení měli naopak „kliku“ – dostali druhou šanci, i když klidně mohli být vyhozeni ze školy! Studentky a studenti, chápete kam mířím? Věřím, že ano, nicméně pro jistotu: Pište práce originální, a to v plném rozsahu!
Zpátky k příběhu. Čekal bych, že po odhalení plagiátů dá vedoucí prací svým „svěřencům“ pořádně „za uši“ a ocení oponentovu všímavost a důslednost. Ale jak vidím, moje naivita kvete v každém věku. Co totiž nejvíc utrpí tím, že oponent upozorní na plagiát? Je to jednoduché: Vizitka vedoucího! Pustil plagiát k obhajobě! Co teď? Jak svou image co nejrychleji napravit? Jednoduše – svedu chybu na někoho jiného! A z úryvků e-mailu od vedoucího se nemohu zbavit dojmu, že právě toto byl záměr odesílatele – přesvědčit adresáty, že ten špatný je právě oponent. Věřím však, že v nejhorším případě to zafungovalo u těch dvou studentů, ale akademičtí pracovníci si při trošce kritického myšlení utvořili názor zcela odlišný. A jak to vidím já? Vezměme to postupně.
„Domnívám se, že celá ‚kauza‘ vznikla zejména z důvodu ‚nekomunikace‘ mezi oponentem a vedoucím DP…“ – Ne, pane vedoucí. Celá „kauza“ vznikla v první řadě proto, že Vaši studenti podváděli. V druhé řadě proto, že jste je na to neupozornil dřív, než práci podali.
„Věřím, že celá záležitost vznikla zejména z toho důvodu, že pan kolega nemá zatím přílišnou zkušenost s vedením či oponováním diplomových prací…“ – Neříkáte v předchozí větě něco trochu jiného? Jinak de facto říkáte, že ačkoliv „pan kolega nemá zatím přílišnou zkušenost s vedením či oponováním diplomových prací“, plagiáty odhalil – na rozdíl od Vás.
„Je pochopitelné, že každý z pedagogů může mít jiný pohled…“ – Zajisté. Ale zrovna v oblasti akademické etiky by se pohledy výrazně lišit neměly.
K „revizní“ oponentuře, kterou vnímám jako akt spíše politický než akademický, moc co dodat nemám. A co říct na skutečnost, že škola ztratila svědomitého a důsledného spolupracovníka, který před plagiátorstvím nezavřel oči, a drží si kolegu, který ho de facto vyštípal? Snad jen vzkaz vedení školy: Kurňa, dělejte s tím něco!!!
Závěrem zbývá jediné: Pane doktore Semeráde, klobouk dolů před Vaší vervou, se kterou jste do toho všeho šel. A příště do toho rozhodně se stejnou jděte znovu. Nebo raději s ještě větší. Pokud totiž studenti nabydou dojmu, že důslední akademici vymizeli, půjde to s akademickou etikou, potažmo celým akademickým prostředím, strmě z kopce.
Mějte se všichni moc pěkně a držím palce všem studentům i učitelům.
Vážený pane doktore,
děkuji – velmi si vážím Vašeho komentáře, který mi dodal jistotu, že má smysl dělat (i) nepopulární věci. Skrýt hlavu do písku a sestřelit nekolegiálně jiného akademika, když mám máslo na hlavě… je něco, s čím nesouhlasím. I proto jsem tu spolupráci ukončil.
Od srpna, kdy ta kauza vypukla, si připadám jako pitomec. Ale i s tímto pocitem se dá žít.
Už jsem to rozdýchal a beru to jako životní zkušenost.
Přeji Vám klidný gap year (rok volna) a blahopřeji k úspěšnému dokončení studia.
S úctou Pavel Semerád
Dobrý den,
také se přikláním k tomu, nevzdávat se. Určitě kontrolujte práce studentů a pište další posudky jako doposud. Psala jsem nedávno sama celou diplomovou práci a nepřála bych si, aby to po mně někdo jenom opsal. Fandím Vám a přeji klidnější dny.
Vážená paní Petro,
velmi mě těší slova Vaší podpory. Už mě to asi i přešlo, hlavu neskláním a budu bojovat. Tak jako doposud.
Hodně mi v tomto pomáhají Dita s Tomášem (Dita Henek Dlabolová a Tomáš Foltýnek), se kterými píšu články na blog akademické etiky.
(Abych byl upřímný, to já se učím od nich.)
Přeji klidné dny.
PS
Děkuji moc, pane doktore! 🙂