Jak reagují učitelé na studenta se specifickými potřebami?

Otázka mého čtenáře

Obracím se na Vás s prosbou o názor na následující problém. Byl bych Vám za názor moc vděčný, poněvadž jsem docela v koncích. Samozřejmě vím, že mi nemůžete říct „udělejte tamto, udělejte ono“, ale názor vysokoškolského učitele by mi moc pomohl.

Mám zdravotní problémy, které mi komplikují studium

Trpím silnou sociální fóbií, mám silné úzkostné záchvaty a teď nově i podezření na Aspergerův syndrom (porucha autistického spektra). Někdy ze strachu ani nedojdu do školy, a pak mi ještě lidi vynadají, že jsem nepřišel.

Na jednu stranu je to pochopitelné, ale když lidé vědí, co mi je, tak už jsou ve svých výrocích zdrženlivější. Příkladem může být jeden vyučující – ten mě ze začátku obvinil z toho, že svojí nemoc využívám jako omluvu mé neschopnosti.

Nabídl jsem mu tedy, že mu přinesu jako důkaz lékařský posudek. Na to mi ale řekl, že ho nepotřebuje, že mi teda jakože věří…

Zvažuji, že zajdu (i) za školním psychologem

Zvažoval jsem, že zajdu za školním psychologem a že ho požádám o pomoc s řešením tohoto problému, přece jen zná lépe školní prostředí. Jenže nevím, zda se na mě lidi budou dívat skrz prsty a nebudou mě považovat za blázna.

Vlastně jím jsem, když nejsem schopný chodit do školy, ale i přes velké psychické problémy zvládám to co ostatní. Jen je problém, že mě to neskutečně vysiluje a způsobuje další problémy.

Nevím, jestli mě ještě spolužáci „berou“

Nevím, jestli mě stále považují za jednoho z nich. Jeden spolužák na škole třeba vůbec nemluví (mutismus). Při tom studuje a má vynikající výsledky. Jenže se na něj všichni koukají jako, že to má lehčí atd. To já bych nechtěl.

Už takhle jsem jiný a někteří lidé mě prostě proto nemají rádi. Nerad bych, aby to bylo ještě horší. Těžko se s tím vyrovnávám. Další věc je, že by mi přišlo, že mám úlevy, že to mám lehčí, že se vymlouvám apod.

Můj psycholog mi řekl, že bych mohl mít vlastního asistenta, který by mi pomáhal. Na jednu stranu by to byla velká výhoda, ale na druhou bych se asi necítil vůbec dobře. Považoval bych to za své selhání.

Pomohl by mi individuální studijní plán?

Přemýšlel jsem o „individuálním studijním plánu“, ale nevím, jestli by mi to vůbec pomohlo…

V tomto semestru mě čekají státnice, které mi nevadí, protože mě studium baví a myslím, že mám dost vědomostí. (Když se ovšem pořádně připravím.) Co mě však stresuje je obhajoba – to je moje noční můra.

I když vím, že mám dobrou práci, už se stalo, že jsem po nějaké prezentaci, omdlel a ještě týden po tom jsem prožíval pocity úzkosti.

Jindy prezentace zvládám v pohodě. Často mi lidé říkají, poté co se jim svěřím se svou nervozitou, že to vůbec nebylo poznat. Možná proto, mi to lidé nevěří…

Trpím úzkostí, když mám prezentovat před více lidmi

Jako jedinou možnost vidím, že se holt musím asi trochu „nadopovat“ uklidňujícími prášky. Jinou možnost nevidím. I když mi to bude méně přemýšlet, tak se pořád nesložím a nevyřadím se na měsíc z normálního provozu.

Jak reagují učitelé na studenta se specifickými potřebami?

Je to pro mě enormně stresující situace, a chtěl bych se Vás zeptat, jak obecně reagují učitelé na VŠ na studenta se specifickými potřebami? Jak se to řeší na VŠ, když má někdo psychické problémy? Bojím se, že se mi vysmějí. Setkal jste se s pochopením?

Chtěl bych se stát vědcem

Studium mě i přesto všechno baví, a i přesto se chci stát vědcem. Myslím si, že na tuto práci mám předpoklady, baví mě bádat, jsem trpělivý, ale na druhou stranu mi mé psychické problémy nedovolují pořádně fungovat.

Možná by bylo lepší zvykat si na prezentace a všechny tyto situace, protože vědec musí prezentovat své výsledky na konferencích a pro získání PhD. je potřeba učit studenty… Takže je otázka, zda si to teď zvýhodňovat, když pak nebudu moci…

Moje odpověď

Děkuji vám za Vaši důvěru, pokusím se Vám předat svůj pohled na tuto situaci. Předem bych chtěl ale zdůraznit, že nejsem psycholog a že nemám kompetence poskytovat lékařské rady v této oblasti. Vše, co napíšu, je tak jen můj osobní pohled na celou situaci.

Pohled okolí na studenty se specifickými potřebami

Přemýšlel jsem o tom, jak přistupují učitelé ke studentům se specifickými potřebami. Upřímně, když o nějakém takovém studentovi vím v mé skupině, jsem na pozoru.

Při tom ale takového studenta nikdy (bez fotky a jména neodhalím). Člověk si totiž obvykle představí tělesně hendikepovaného studenta (minimálně s takovými popelníky, jaké nosím já), ale většina studentů je na první pohled zdravotně způsobilá.

To je právě ale problém u psychických nemocí

Ty totiž nejsou vidět. Okolí tak musí vycházet z lékařských zpráv a musí jim věřit. No ale, když je ten student jinak zdravý, tak přece nezaslouží zvláštní zacházení. A jsme u toho, co řešíte. Okolí se na vás dívá skrz prsty.

Jak se na to dívám já jako učitel

Samozřejmě bych jako učitel měl přizpůsobit výklad i studentům se specifickými požadavky. V praxi to ale není možné. Časové dotace k předmětům spíše ubývají a nedá se příliš zpomalovat výklad.

Ano, je-li v požadavcích, že mám studentovi poskytnout s předstihem materiály, rád tak učiním – nemám s tím problém.

Většinou se ale o specifických požadavcích dozvím až během zkouškového. Tam už samozřejmě lze vycházet lépe vstříc – např. prodloužení času zkouškového testu o 25 – 50 %.

Ale na studenta se skrz prsty ani tak nedívám. Chápu, že to pro něj může být opravdu složitější.

Setkal jsem se ale už i s „vykuky“

Myslím, že největší problém spíše bývá, když někdo svého znevýhodnění začne zneužívat. Zažil jsem už taky jednoho studenta, který si nechal napsat papíry jenom proto, aby mu učitelé prodloužili čas na zkoušku. Při tom ta kritéria „znevýhodnění“ splnil jen tak tak.

Na druhou stranu vím o studentech, jako jste Vy, kteří by měli nárok na zvýhodnění, ale právě kvůli ostychu se o to nepřihlásí. Chápu to, i když je to pro ně o hodně těžší.

Znal jsem jednoho doktoranda se „sociální fobií“

Za ty roky, po které působím na akademické půdě, jsem potkal spoustu lidí. Mezi nimi byl i jeden doktorand, který šel na prezenční studium – měl povinnost učit, i když měl „sociální fobii“ (nesnášel prezentování před lidmi) a jedl kvůli tomu prášky.

Tomu já říkám zbytečná sebekanibalizace. Nakonec ve druháku přestoupil do kombinované formy – což bylo nejlepší rozhodnutí – a dnes se může pochlubit titulem Ph.D.

Ve vědě vám to bránit nemusí

Tím chci jen nastínit vaši možnou budoucnost. Je v pohodě, pokud sníte o kariéře vědce, protože se jím můžete celkem v pohodě stát. Jde to.

A nemusíte jezdit na nějaké konference. Můžete vyslat jiného člena autorského kolektivu, který to za vás odprezentuje. Je to celkem v pohodě postup a nikdo nic nepozná. Vy sám se můžete věnovat výzkumu a být plnohodnotným členem týmu.

—

Držím vám pěsti, byste vše úspěšně zvládnul. A na názor okolí se příliš nevažte. Důležité je, aby to pro vás bylo v pohodě. Když se totiž nebudete cítit dobře, jakékoliv plány mohou vzít brzy za své.

Přeji vám mnoho úspěchů nejen ve studiu, ale i ve vědě, pane kolego. 🙂

Pavel Semerád