Tento článek jsem už dávno chtěl napsat svému mladšímu já. Pořád mi ale chyběla taková ta jiskra, která by to odstartovala. Takže jsem to odkládal až do teď, než se mi sešly dvě velmi podobné otázky od mých čtenářů.
Otázka mého čtenáře
Poslední dobou bojuji s otázkami svého budoucího směřování, studií, kariéry, práce a hledám svoje místo ve světě.
Maturoval jsem před necelými necelými 3 lety na Obchodní akademii, poté jsem strávil rok na jazykové škole. Další rok jsem zahájil svoji první zkušenost se studiem na univerzitě.
V průběhu studia jsem si vydělával peníze na brigádě v supermarketu.
Stalo se však to, že jsem při prvním zkouškovém období neuspěl. Selhal jsem prakticky na celé čáře – nezískal jsem dostatečný počet kreditů, a proto jsem musel fakultu opustit. I přesto, že jsem ze sebe vydal maximum, ale nestačilo to.
Nepříjemnou situaci jsem rychle vyřešil
Nastoupil jsem na zkrácený úvazek v onom supermarketu, ve kterém jsem brigádničil a soukromě jsem pokračoval ve studiu jazyků i nadále, abych mentálně nezaostal. Věnuji se cizím jazykům, historii, filozofii, lingvistice, osobnímu rozvoji a psychologii.
Řekl jsem si, že si dám rok pauzu, vše si urovnám a až rok uplyne, podám si přihlášku a znova budu usilovat o studia na VŠ s tím, že se poučím z minulých chyb a budu mít dost času na přípravy.
Začal jsem se stydět za to, jak jsem dopadl
Práce v supermarketu pro mě však začala být po dlouhé době silně ubíjející a začala mě opravdu frustrovat. Sám ze sebe jsem začal být nešťastný a začal jsem se stydět za to, „jak jsem dopadl“. Připadám si jako na okraji společnosti.
Byť jako brigádník pokladní jsem byl relativně spokojený, tak to určitě není prostředí, ve kterém bych se chtěl profesně seberealizovat. Došlo to až tak daleko, že jsem podal výpověď, abych si vytvořil prostor pro lepší práci.
Podám si novou přihlášku
V průběhu února si chci podat znovu přihlášku a během jara se chci co nejlépe připravit na přijímačky. Potřebuji si však také najít novou práci, protože opravdu nechci ležet doma a skončit na dlouhou dobu na úřadu práce. Musel bych se za sebe stydět.
Pokud mohu být upřímný, připadám si opožděný vůči svým vrstevníkům, protože ti už budou v létě v roce 2024 končit bakalářské studium a já za sebou nemám ještě ani první semestr na vysoké škole.
Opravdu si připadám neschopně a nemožně a cítím, že se svým životem určitě musím něco udělat. Bude mi 23 let a je pro mě hodně důležité se rozvíjet, neustále se vzdělávat a nezakrnět na jednom místě.
Jak se nenechat zlomit prvním neúspěchem na vysoké škole?
Nyní se dostávám k mému dotazu. Jak se nenechat zlomit prvním neúspěchem na VŠ? Jak nepropadnout bezmoci a silnému přesvědčení, že na „studium na vysoké škole nemám inteligenci“?
Ano, přiznám se, pochybuji o svém intelektu a o svých schopnostech. Tento názor o sobě samém odvozuji ze svého selhání. Potřeboval bych se naučit dívat se na svoji situaci z více úhlů pohledů. Jednoduše však nechci, aby maturita byla vrcholem mých možností.
Už vím, co nechci dělat
Například z pozitivních přínosů mě napadá, že ve svých 22 letech vím, jaký typ zaměstnání nechci vykonávat. Vím, co mi (ne)vyhovuje, co mě dělá šťastným, co mi nejde. Vlastně mě práce pokladního toho o sobě hodně naučila.
Ano, asi se mi zbořily nějaké ideály, hlavně představy o mně samotném. Nechci však, aby tato zkušenost ovlivnila negativně moje smýšlení o mně samotném a definovala moji budoucnost špatným směrem, přestože černo-bílé myšlení často není nejlepším způsobem uvažování.
Moje odpověď
Milý Pavle!
Snad mi odpustíš, že když už ti píšu – jako svému vlastnímu mladšímu já, že ti budu tykat.
Moc dobře vím, co právě prožíváš a prožívat budeš!
Když jsem v roce 2004 udělal maturitu, myslel jsem, že mi bude ležet svět u nohou, přijímačky na vysokou školu budou jen formalita a že mě vezmou na všechny obory.
No, nebylo to tak růžové. Hned po prvním kole jsem se nikam nedostal a ESF jsem začal studovat jen proto, abych někde byl zapsaný alespoň v celoživotní formě (studium jsem si platil).
Jenže jsem studoval kombinovanou formou. Já kluk, který byl z gymplu zvyklý na pravidelný režim a pravidelné zkoušení, jsem byl předurčený k tomu, abych selhal. První semestr jsem sice nakonec nějak udělal, nedal jsem jen ekonomii, ale cítil jsem se nesvůj.
Podal jsem si další přihlášky, abych mohl studovat prezenčně
Ani druhé kolo nedopadlo úspěšně. Opět jsem selhal a ten druhý semestr jsem nějak na sílu dojel až do konce. Nakonec jsem se zapsal do třetího – posledního – a po něm jsem své trápení ukončil.
Zničený, utrápený, odevzdaný.
Během mého studia jsem objevoval profesní svět
Hned po maturitě jsem nastoupil k nám do rodinné firmy. Začal jsem se učit prodávat. To byla ještě ta doba, kdy se nabídky pohonných hmot posílaly ještě faxem (vy mladší si když tak vygůůglete, co to bylo za stroj).
Povolání syn je ale mnohem pestřejší. Takže jsem se učil házet lopatou, kopat kanály a dělat prakticky všechno, co bylo potřeba (a to mi zůstalo až do dneška). Zrovna teď, když ti píšu, zaskakuji jako obsluha na naší čerpací stanici. Zase. Jako už 19 let.
Abych nezůstal jen u lopaty, udělal jsem si:
- řidičák na náklaďák. Mám C a C+E, takže můžu řídit i kamion. Když jsem svým spoluhráčům říkal, že si ten řidičák dělám, ptali se mě proč. Vždyť přece budu mít vysokou školu. Jako by práce rukama měla být ostuda. Dnes se usmívám, ale tehdy – s kariérou neúspěšného studenta – jsem to nesl fakt těžko.
- rekvalifikační kurz daňové evidence a podvojného účetnictví. Ještě před ním jsem v rámci jakéhosi kolečka pomáhal účetním a zastupoval jsem je, když byly na dovolené. O nějakém složitějším účetnictví jsem si ale mohl nechat jen zdát. Udělal jsem si šablony a ty jsem svědomitě plnil daty.
Dva neúspěšné roky studia na vysoké škole za sebou
Postupně jsem nad svým životem získával větší kontrolu. Začínal jsem zjišťovat, co bych v životě chtěl dělat. Nespustila mě ani touha udělat vysokou školu.
Jenže jsem se ani na potřetí nikam nedostal. A tak jsem vzal za vděk studiem na Vysoké škole Sting (tehdy Akademie Sting).
Dnes to hodnotím jako nejlepší životní rozhodnutí. Bez studia na Stingu bych pak nikdy nešel na doktorát, nikdy bych se nestal daňovou nadějí (rok 2017) a nikdy bych ty daně pořádně nepochopil.
Protože jsem ale nevěděl, co mě čeká, připadal jsem si tehdy jako největší lůzr. V době, kdy mí spolužáci z gymplu začali řešit bakalářky, já jsem šel v 21,5 letech (skoro důchodce!) do prezenčního studia na soukromou vysokou školu.
Abych zakryl „hanbu“ ze soukromé školy, začal jsem studovat druhou školu
Chtěl jsem dokázat ostatním, že nejsem až tak úplný nímand, a začal jsem studovat druhou vysokou školu. Na čtvrtý pokus jsem se dostal na Stavební fakultu VUT, ze které jsem pak ve druháku utekl na navazující studium na Ústav soudního inženýrství.
Pak už to byla procházka růžovým sadem.
Dvě vysoké školy – dvě diplomky – dvoje státnice. Během dvou let.
A pak už to šlo ráz naráz. Když se tak ohlížím zpět, vidím, že to všechno asi tak nějak mělo být. Postupně jsem skládal svůj profesní životopis. Pomalu. Každý krok byl cenný a důležitý. Potřeboval jsem hlavně vydržet.
Nevím, co přesně bych ti dnes doporučil
Snad jen – vydrž a neboj se zkoušet nové věci. Dokud nemáš rodinné závazky, můžeš experimentovat. Můžeš si i trochu sobecky užívat.
Uvidíš, že i u tebe si to časem sedne a že začneš růst tím směrem, který ti bude příjemný. Moc bych ti to přál.
Problém je jinde
Problém je, že jsme opití úspěchem ostatních. Vidíme, čeho dosáhli, ale zapomínáme, že to prostě nepřijde hned. Každý máme za sebou jiný příběh. Těch, co se nebojí sdílet i neúspěchy a fuckupy (česky průsery), mnoho není.
Já to ale dělám.
Díky každému úspěchu i neúspěchu jsem tím, kým jsem. A věřte mi, nebo ne, jsem za to všechno rád. I když ve 22 letech jsem to viděl úplně jinak.
Tak milý Pavle, přeji ti mnoho úspěchů, ať už tvé kroky povedou kamkoliv.
Tvé starší já – Pavel Semerád
