Před pár dny jsem zveřejnil článek o tom, že je vysokoškolský učitel taky jenom člověk a dělá chyby. S (trochu předstíranou) lehkostí jsem v něm mj. psal o tom, že byste se jako zkušenější neměli bát předat své těžce nabyté znalosti svým následovníkům.
Když jsem ale přemýšlel o tom, proč spousta skvělých odborníků možnost přednášet na vysoké škole odmítá, došel jsem ke dvěma bodům:
- bojí se veřejného vystupování,
- bojí se, že nebudou znát odpověď na každou otázku, kterou dostanou.
Pokud s tím také bojujete, pokračujte, prosím, ve čtení. Třeba se mi podaří vaše obavy rozptýlit. Jak totiž uvidíte, je to naprosto normální stav. Alespoň ze začátku.
1) Strach z veřejného vystupování
Ono je totiž něco úplně jiného, mluvit ke kolegům na poradě nebo s klienty v kanceláři. Zkrátka se před nimi člověk nemusí tolik stydět.
Protože jak kolegové, tak i klienti (zákazníci) vědí o vaší expertíze a dychtivě vám naslouchají. A že se člověk trochu zamotá ve svém vyprávění, nikdo až tak moc neřeší.
Naproti tomu jít se svojí kůží na trh a někde veřejně vystoupit – ať už na přednášce před studenty nebo nedej bože v nějakém médiu – to vyžaduje hodně vnitřního odhodlání.
Samozřejmě, že čím častěji takto vystoupíte z komfortní zóny, tím sebejistější budete a časem vám to pak už ani nepřijde. Zrovna tak, jak to mám já na přednášce. Člověk za ta léta dokáže zklidnit emoce a podat jakýsi standardizovaný výkon.
Na začátku to ale spíš vypadalo takto:
Vyučující Pavel Semerád se před svou první hodinou sám sebe ptal, co na hodině bude dělat a říkat. Dokonce zvažoval, že se raději hodí marod. Jakmile vkročil do učebny, tep mu vyskočil do nadpozemských výšin. Bylo mu na omdlení, nemohl se nadechnout a sám sobě slíbil, že už nikdy učit nebude! Nedodržel to. [Zdroj]
Ne, nedodržel. Překvapilo mě ale, že takto začátky prožívali i někteří mí kolegové. Vítek Janiš, můj bývalý kolega z Mendelovy univerzity mi napsal:
U mě jako přes kopírák, Pavle! Plus teda nikdy nezapomenu na to, jak jsem při příchodu na svoji úplně první výuku nebyl s to roztřesenou pravou rukou, obklopen studenty, odemknout učebnu. Dívali se na mě jako na exota, co mi je. Musel jsem chytit klíč do obou rukou, pak jsem se konečně byl schopen trefit do zámku. 🤣
Ale taky nikdy nezapomenu na ten extatický pocit po této první výuce, která se, i přes to, že šlo téměř o čistou improvizaci, kupodivu fakt povedla. [Zdroj]
Myslím, že jsme s odstupem času oba rádi, že jsme to nevzdali. I když už mám leccos za sebou, pořád se nedokážu vyrovnat se svou dlouhodobou noční můrou.
Mojí noční můrou je vystupování v médiích
Podcast Studovna
Když si mě před rokem pozvala Aneta Štokrová do svého podcastu Studovna na Rádiu Wave, byla to pro mě opravdu velká výzva. Hrozně jsem se bál, že budu drmolit nějaké nesmysly. A to jsme se bavili o psaní diplomek, což je téma, o kterém dokážu vyprávět hodiny.
Aneta se zachovala jako opravdová profesionálka a když jsem se jí začal v křesle hroutit, protože jsem se zakoktával a chtěl to říct raději ještě jednou, umožnila mi to. Vůbec si nedokážu představit, kolik času jí trvalo to všechno sestříhat do té výsledné podoby.
Barcamp v Hradci Králové
Mým prvním vystoupením, kde jsem mluvil o mém blogu a práci, kterou dělám, byl Barcamp v Hradci Králové 2019. I po těch 4 letech před sebou smekám, protože líp bych to asi nedal ani dnes. Pravda, asi bych víc mluvil o přínosech pro posluchače.
Kdybyste jen věděli, co všechno jsem řešil kvůli přípravě. Dokonce jsem navštívil i jednoho poradce na módu a za to oblečení zaplatil balík. Jo, jako fakt. Hrozně jsem to řešil.
Tak moc jsem chtěl, aby to bylo dokonalé. V tomto jsem hrozný perfekcionista. Máte-li podobný problém a chcete se toho zbavit, doporučuji článek Tomáše Vachudy.
Při tom o kvalitě a úspěchu přednášky rozhodují úplně jiné věci. Studenti jsou ochotni přijmout, že člověk není profesionální řečník, ale chtějí se dozvědět něco, co jim osobně pomůže v jejich kariéře.
Od Lucie Koubek jsem převzal důležitou mantru pro všechny tvůrce. Čím dříve přijmete, že vůbec nikoho nezajímáte, tím snadněji se vám bude tvořit. Každý váš návštěvník – čtenář nebo posluchač – řeší (sobecky) jen to, jestli mu dokážete pomoci vyřešit jeho problém.
2) Jenže, co když se mě někdo na něco zeptá a já nebudu znát odpověď?
Možná se mi vás už podařilo zlomit, ale objeví se tato obava. Víte, co by to znamenalo pro moji reputaci, kdyby se mě někdo na něco zeptal a já na jeho otázku, přestože jsem vnímán jako odborník, nedokázal odpovědět?
BUUUUUM…. KONEC
Když jsem začínal učit, měl jsem největší strach právě z toho, že nedokážu odpovědět na každou otázku. Vím, že toho vím jen velmi málo.
Prostě, jedna nevinná otázka, dokáže přednášejícího pořádně odvařit. Při tom na to existuje jednoduchá odpověď: „Omlouvám se, ale na tuto otázku neznám odpověď. Pokusím se ji ale zjistit. Pokud se mi to podaří, dám vám vědět.“ Ten slib byste ale měli dodržet.
Jste-li externí přednášející, můžete si vzít buď na tazatele e-mail a svoji odpověď mu poslat, nebo tu odpověď můžete zprostředkovat přes vyučujícího, který vás pozval. Obě varianty jsou podle mě úplně v pohodě.
Ano, má to svá úskalí:
- Vyžaduje to práci navíc. Ale i díky tomu se sami učíte. I proto by učitelé neměli studentům bránit v otázkách. Protože co je lepšího, než student se zájmem, který o tématu přemýšlí více do hloubky. Oba se tak od sebe hodně naučíte. To není fráze.
- Nemělo by to být příliš často. Když jsem ještě pískal basketbal, tak se mi párkrát stalo, že jsem se prostě upískl. Téměř nikdy mě za přiznání, že jsem se upískl, ale nikdy nikdo neukamenoval. Jen jednou, to jsem pískl v jednom zápase blbě podruhé, se postavil pan trenér na lavičce a zeptal se mě, jestli si jsem jistý, že už pískám půl zápasu na nečisto. Všichni se tomu v hale zasmáli (kromě mě) a zápas šel dál.
Proč vám tady to říkám?
Protože vám chci ukázat, že každý musíme čas od času překonat syndrom podvodníka. Pokud nevíte, o co se jedná, doporučuji vám rozhovor s Denisou Dědičovou v podcastu Píárko.
Opravdu se nemáte vůbec čeho bát, trpíme tím všichni (prý nejvíc doktorandi). Jen někteří dokáží tento svůj strach zvládat lépe a mohou tak budit dojem, že je to opravdu tak snadné. Ne, není. A pro začínající přednášející je to velmi těžký úkol.
Sníte o tom, že budete přednášet a nevíte, kde začít?
Je to jednoduché. Podívejte se na libovolnou vysokou školu, kde se vyučuje předmět vašeho zaměření a napište garantovi nebo přednášejícímu. Téměř s jistotou vám mohu slíbit, že vás neodmítnou.
Na příklad mně můžete napsat:
- pokud je předmětem vašeho zájmu účetnictví, daně, manažerské účetnictví, controlling a finance. Rádi pro vás připravíme přednášku na Vysoké škole Sting (Brno).
- Pokud působíte v oblasti marketingu, obchodu, managementu a lidských zdrojů, nebo podnikání, připravíme pro vás přednášku na Vysoké škole Newton (Brno, Praha, Bratislava).
Stejně vstřícní k vám ale budou i na jakékoliv vysoké škole. Tady alespoň vidíte, jaký je hlad po odbornících z praxe. Protože třeba právě až díky vaší přednášce si ten obor studenti zamilují. 💙
Co tím získáte?
Opravdu hodně.
- Budete profesně neustále růst (nachystat si zajímavou přednášku je poprvé hodně náročné, nebojte se recyklovat obsah, který už máte),
- zlepšíte svůj projev, ztratíte zábrany, a
- třeba získáte nového kolegu/kolegyni, které potkáte práce na přednášce.
A zlepší se to časem?
No, spíše ne. Budete ale vědět, že kdyby to nebylo úplně ideální, lépe to ustojíte. Tak jako Michaela Losekoot. 🙂
Tak už žádné strachy a pojďte s námi do toho.
Těším(e) se na vás!
Pavel Semerád
