Tenhle článek jsem napsal na návrh jednoho mého bývalého studenta a pevně věřím, že se vám to téma bude líbit. Týká se totiž výuky a profesního vztahu mezi studenty a učiteli, což je samotná podstata vzdělávání:
Moc rád bych si přečetl Vaše zpracování tématu: Jak být zajímavý učitel (trenér), jak zaujmout studenty (svěřence), jak motivovat studenty, u kterých víte, že chtějí jen „dokončit povinnost s minimální námahou“ a jak jim co nejvíce pomoct?
Jak být zajímavý učitel?
Tuhle otázku jsem si položil snad už tisíckrát, ale spolehlivou odpověď jsem ještě nenašel. A existuje vůbec jedna jediná? Proto si pak místo složitých úvah raději pouštím scénku, kde je hlavním aktérem Ted Mosby z How I Met Your Mother a kde je ten kontrast naprosto zřejmý.
Ta scénka je o tom, jak Ted prožívá svůj 1. den v roli univerzitního učitele. Sám neví, jestli chce být autoritativní učitel nebo pohodář. Jde o komedii, takže se tam stane snad vše, co byste prožít určitě nechtěli vč. toho, že učí ve špatné třídě.
To nejdůležitější je ale až na konci videa. Když totiž Ted se zpožděním přiběhne do správné třídy a nemá čas už přemýšlet o tom, jakým chce být učitelem, postaví se před studenty opravdový Ted Mosby a začne jim přirozeně a s lehkostí povídat o architektuře. Je sám sebou!
Učitel by měl být autentický od začátku až do konce
Z toho příběhu vyplývá, že nemá smysl se přetvařovat a předstírat, že jste někdo jiný. Stejně to vydržíte 2-3 hodiny a pak se začnete chovat přirozeně(ji). A to je to nejlepší, co pro sebe a své posluchače můžete udělat.
Místo přemýšlení o svém chování studenty vtáhněte do děje a ukažte jim, proč je váš předmět ten nejlepší na světě! Vlastně, až druhý nejlepší, tím nejlepším jsou mé daně! 😉
Víte, učím teprve od roku 2011, ale za tu dobu jsem zjistil jednu důležitou věc. Studenty většinou příliš nezaujmete tím, CO říkáte, ale JAK to říkáte. Stejná látka se totiž dá říct mnoha různými způsoby.
Proto vyberte ten, který vám vyhovuje a který pomůže vašim studentům dosáhnout těch nejlepších výsledků. Díky tomu vás budou vnímat jako učitele, který naučí a na kterého se jen tak nezapomíná.
Studenti dokáží být velkorysí, pokud je nezklamete!
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že studenti umí být velkorysí a nad hodně věcí vč. chyb a drobných nedokonalostí se dokáží povznést. Nesmíte je ale zklamat! Těžko vám odpustí, když nedodržujete vlastní pravidla, chováte se arogantně nebo „zneužíváte“ vlastního postavení, když s nimi jednáte.
Upřímně, není problém udělat ze studentů ve výuce hlupáky. Podle mě to ale není ten správný přístup ke vzdělání a k učiteli by takové chování patřit nemělo. Vždyť je jasné, že by měl mít více vědomostí a zkušeností. O to vstřícnější a „ohleduplnější“ by měl být.
Studenti by se vás neměli bát zeptat ani na, z vašeho pohledu, triviální otázku. Samozřejmě, všechno má své únosné limity, ale zkuste se vžít i do jejich role. Pokud už si nevzpomínáte na vaše studium a myslíte si, že jste byli dokonalými studenty, doporučuji vám zajít na přednášku v oboru, kterému se profesně nevěnujete, a rychle si vzpomenete. 😉
Buďte profesionálem nejen na papíře, ale i za všech okolností!
Jeden z mých oblíbených řečníků – Pavel Moric – používá příběh ze své kariéry profesionálního sportovce. Je několikanásobným mistrem ČR v karate. Když ale přišel někam jako nový a začal se naparovat, že je mistr republiky, tak mu hned řekli vezmi si chrániče a dokaž to!
Žádný titul – ani kombinace Ing. et Ing. – o nikom nic nevypovídá. Stejně tak nemá smysl se ohánět 2 roky starým oceněním Daňová naděje. Chci tím jen říct, že musíte prokázat svoji odbornost a profesionalitu v praxi. Pokaždé. Zas a znovu. A lépe!
Očekává se od vás profesionální přístup i chování. Stejně tak je absolutní nutností se v daném oboru neustále vzdělávát. Vaše znalosti prostě musí být aktuální a na té nejvyšší možné úrovni.
Záleží jen na vás, jak moc budete „přátelští“, ale vždy byste měli dodržovat určité hranice. Nesmíte zapomínat na to, že jste učitelem a pro studenty jste přirozenou autoritou. Proto byste měli přemýšlet i o tom, co říct a co už raději ne.
Jak zaujmout studenty?
No, to je dobrá otázka. Sám nevím, jestli se mi to daří. Na Mendelově univerzitě v Brně ale učím hodně specifickou skupinu – informatiky – a pro ně nejsou ekonomické předměty úplně prioritou. Natož účetnictví a daně. A právě proto je musím vždy nějak zaujmout, protože jinak by to byla pro obě strany hodně velká otrava.
Existuje snad něco horšího než prosedět celý semestr na přednáškách a cvičeních, které vám vůbec nic nedají a které nesnášíte od první do poslední hodiny? Na druhou stranu, myslíte si, že učitele baví výuka, kam chodí studenti z donucení a z jejich obličejů je vidět obrovský nezájem?
Já ty své informatiky učím velmi rád. Troufám si tvrdit (na základě následujících 3 argumentů), že nakonec ani oni nelitují toho, že mají ve svých studijních plánech „to“ účetnictví a daně.
- Tím prvním je, že mě tito studenti zdraví i hodně dlouho po té, co už je neučím. Narážím tím na scénku z filmu Vratné lahve, kde učitele nepozdravil žák jenom proto, že už ho neučil.
- Druhým jsou každoroční evaluace. Informatici náš předmět, který učím se skvělými kolegy, často hodnotí jako nejpřínosnější ze všech ekonomických předmětů s reálným využitím pro život.
- A třetím je věta z evaluací, kterou mi napsal rovněž student informatiky v době, kdy jsem se učil po úrazu opět chodit: Pan doktor Semerád je supr cvičící a doufám, že se brzo uzdraví.
Já si toho velmi vážím. Jsem si však velmi dobře vědom, že to není vždy automatické a je za tím hodně práce a úsilí. Z obou stran. 😉
Jaký zvolit přístup?
Jít poprvé do hodiny, je jako jít do kina na premiéru, aniž byste věděli, co vás čeká. Těšíte se, ale také vás začnou sužovat obavy, na jakouže skupinu to letos narazíte. Jako učitel musíte zvládnout jakoukoliv skupinu a někdy je to opravdu tvrdý oříšek.
Někdy se ledy pohnou už na první hodině, jindy je to úkol na prakticky celý semestr. Nenechte se však odradit po prvních drobných nezdarech, i studenti si na vás musí zvyknout.
Chce to trpělivost i nadhled. Musíte jít studentům příkladem! Když z vás bude vyzařovat pohoda, přestože studenti už POSTÉ!! udělají stejnou chybu a zaměňují strany Má dáti a Dal, jste na dobré cestě, jak překonat hranici mezi oběma tábory.
Přizpůsobte svůj projev cílové skupině!
Jasně, vždycky si můžete říct, že jsou to „jen“ ajťáci a prostě jim to bez většího zájmu odhrkat z papíru. Garantuji vám však, že to věci určitě nepomůže.
Studenti na vysoké škole nejsou hloupí, jsou to dospělí lidé. Ta „hloupost“ není hloupostí v pravém slova smyslu. Jedná se o neznalost a svoji roli hrají i jejich předpoklady pro určité činnosti, životní zkušenost a dalších asi 150 více či méně důležitých drobností.
Je ohromný rozdíl, když se už někdy setkali s účetnictvím např. na obchodce a nemusíte drilovat úplné základy, nebo se jedná o studenty, kteří vidí účetnictví poprvé v životě. Když se s úplným zelenáčem budete bavit jen řečí čísel 111, 321, 221, 211, 501, zabijete v něm veškerý zájem o váš předmět.
Jak zaujmout studenty, kteří chtějí „jen“ projít!
Měli byste být realisté. Neexistuje žádný nejlepší předmět na světě. Ani ten váš, ani ten můj! Přiznejme si, že některé studenty nezaujmete, i kdybyste se rozkrájeli. Stejně jako já jsem si přál, abych nějak – spíše jakkoliv – udělal Základy stavební mechaniky a nakonec se mi to na 3. pokus opravdu za E podařilo, tak vždy budou studenti, kteří si totéž budou přát u vašeho předmětu.
Pak máte už jen dvě možnosti. Smířit se s tím a tvářit se, že to nevidíte, nebo s tím bojovat. Já se s tím snažím bojovat, protože mi přijde škoda, aby to dostali úplně zadarmo. 😉 Takže se studentů během výuky ptám a někdy docela dost. Podnětnými otázkami se ptám i právě identifikovaných „jen po projití toužících studentů“.
Vyprávějte příběhy
Mimo to vyprávím i příběhy z mé praxe. Sázím totiž na to, že když jim řeknu příběh o tom, jak jsem a kde jsem udělal chybu v daňovém přiznání, látku si zapamatují lépe, než když jim jen přečtu pasáž v zákoně.
A když pak na nich vidím i jen miniaturní zájem, podpořím ho vhodně položenou otázkou, na kterou jsem přesvědčen, že budou znát odpověď a nechám je vyniknout. Výborně, pane kolego, je vidět, že vy byste takovou hloupost určitě neudělal. Student „vyroste“ a už je skoro váš.
Já tohle nepovažuji za manipulaci, i když je to už trochu na hraně. Jde o to, že ve správnou chvíli studentovi nastavím zrcadlo a ukážu mu, že ty „pindy“ mohou mít i reálné využití a že již udělal „určitý“ pokrok.
Jak studentům co nejvíce pomoci?
S tím souvisí i druhá část otázky, jak takovým studentům co nejvíce pomoci. Já si myslím, že je vhodné uplatnit taktiku z filmu Pupendo, kde pan ředitel říká: Samozřejmě si nedělám iluze o vaší pozornosti, ale proti vaší vůli vás dnes opět trochu vzdělám. 🙂
Jdete-li do tohoto nelehkého úkolu s podobným nadšením a uděláte maximum možného a přiměřeného, abyste i takové studenty zaujali, potom si případný neúspěch nemá smysl vyčítat. Chyba totiž pak většinou není ve vás a v daném případě by pravděpodobně nepomohlo vůůůůbec nic.
Já vám však přeji, abyste většinu svých studentů zaujali a aby vaše výuka probíhala k oboustranné spokojenosti.
Nikdy se však nevzdávejte hned po prvním neúspěchu. Udělejte maximum a vytrvejte! Jste učitelem a to není práce, ale poslání. 😉
Pavel Semerád
