Jaké to je učit poprvé a jak zvládnout výuku lépe?

Sdílejte článek s přáteli.
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email

Semestr se kvapem blíží a co nevidět se spolu budeme zase míjet na chodbách a (pravidelně) potkávat v učebnách. Rozdělíme se do předem stanovených skupin podle rozvrhu a začne nám ta každoroční rutina.

Pokud jste tu byli i loni, málo co vás ještě překvapí. Pokud jste tu noví, tak vám držím pěsti, ať své odhodlání dotáhnete až do vítězného konce.

Nemusíte se bát, na vysoké škole to není taková hrůza. Většinu času sedíte a posloucháte, co vám říká učitel. Sem tam napíšete nějakou seminárku a ve zkouškovém si necháte ověřit vaše znalosti.

Tak snad jsem na nikoho nezapomněl a semestr může začít.

A co začínající učitelé?!!

Já věděl, že jsem na někoho zapomněl! Na mé nové kolegy, kteří (zpravidla) nastoupili na doktorské studium, a v průběhu září je čeká učitelská premiéra. Omlouvám se! Jak jsem jen na vás mohl zapomenout?

Už vím, čím to je. Začínající učitele většinou nikdo neřeší a tak se jim ani nikdo ani moc nevěnuje. Vždyť učit „umí“ každý a „může“ každý. Od učitelů se přitom automaticky očekává:

  • že jsou odborníky ve svém oboru a že zodpoví každou otázku,
  • že budou z rukávů tahat poutavé příběhy, kterými své studenty dále vzdělají a předají jim své zkušenosti,
  • že vydrží 100 minut nepřetržitě mluvit, budou se stále tvářit mile, nedají na sobě znát nervozitu a s obrovským nadhledem budou opravovat špatné odpovědi svých studentů, aniž by je to vyvedlo z míry.

Takovými se ale učitelé nerodí, nýbrž stávají. A někdy ta přeměna trvá déle, než bychom si sami přáli! Vážně to není tak lehké a samozřejmé, jak to může na první pohled vypadat.

Pokud nejste absolventy pedagogických fakult, tak vám nikdo pořádně neřekne, jak zvládnout výuku, jak správně učit, co dělat a čemu se vyhnout, a začátky jsou pak velmi těžké, řekl bych až krušné. Není to totiž jen o obsahu – o tom, co říkáte, ale hlavně o formě. A to je na učení asi nejtěžší. Nevěříte?

Jak jsem prožíval své učitelské „poprvé“?

Už když jsem se hlásil na doktorát, věděl jsem, že budu muset učit. Bóóže, taková drobnost! Jako student jsem byl přece na mnoha přednáškách a cvičeních, tak vím, jak má výuka vypadat, ne?!

To, že je učitel v úplně jiné situaci, jsem si zprvu vůbec nepřipouštěl. Brzy však došlo i na mě a během září mě sebevědomí začalo opouštět, až se 1. den semestru vytratilo úplně. Chodil jsem jako tělo bez duše a stále dokola jsem si pokládal otázky:

  • Co tam budu dělat?
  • Co tam budu říkat?
  • Co když se mě někdo na něco zeptá a já nebudu znát odpověď? Přece nemůžu říct, že to nevím, protože jinak budu za hlupáka!
  • Nemám se hodit marod, abych se tomu vyhnul úplně?

Jaká byla moje první hodina?

Už si vůbec nepamatuji, co jsem o té silniční dani říkal, natož jestli to bylo správně. Pamatuji se jen, jak jsem se cítil:

  • Tep jsem měl vyšší než po namáhavém zápase s prodloužením.
  • Neustále jsem přešlapoval, protože jsem měl pocit, že se za chvíli někam propadnu.
  • Bylo mi na omdlení.
  • Nemohl jsem se pořádně nadechnout.
  • Určitě jsem musel mít horečku!
  • Každý můj pohled na hodinky naznačoval, že nestihnu spočítat všechny příklady.
  • Kdybych tak všechno nečetl z toho papíru!
  • Proč, sakra, nedám prostor studentům, aby taky něco spočítali sami.
  • Mám se jich na něco zeptat – třeba na to, jestli tomu rozumějí?

Přesně takhle intenzivně jsem prožíval moji první výuku – moje první cvičení z Daňové soustavy. Bylo úterý 20. září 2011 a ten den jsem si slíbil, že UŽ NIKDY nebudu učit!!! 🙂 Naštěstí jsem se nenechal odradit a učit jsem nepřestal. 😉

Čemu za to vděčím?

Když nad tím teď tak přemýšlím, nevím. Snad houževnatosti. Možná odhodlání, že to příště udělám ještě lépe. Určitě však tomu, že jsem předstoupil před studenty i podruhé a zjistil jsem, že je to opravdu o fous lepší.

Mrzí mě, že některé zkušenosti se předat nedají. Můžete mít kolem sebe skvělé mentory a můžete přečíst stovky knih o výuce, dokud se před studenty nepostavíte, učitel se z vás nikdy nestane.

Tím netvrdím, že se nemáte připravovat i po teoretické stránce a pracovat na zlepšení svého veřejného projevu, ale teprve až praxe z vás (u)dělá skutečného mistra.

Vůbec se neděste, pokud vaše poprvé nebude dokonalé. Pravděpodobně nebude! 🙁 Pokud to ale nevzdáte hned po první hodině, krůček po krůčku se budete blížit dokonalosti.

Stejně to měli i ti skvělí řečníci, jejichž přednášky s nadšením sledujete. I oni měli své poprvé a pravděpodobně to nebylo bezchybné. To až časem se stali slavnými. O Démosthenésovi a o jeho odchodu z řečniště během prvního projevu jsem vám už také povídal.

Jak zvládnout první výuku lépe než já?

Během svých začátků jsem udělal spoustu chyb (a některé dělám dodnes). Kdybych se ale mohl vrátit v čase úplně na začátek, poradil bych si těchto 7 věcí. Jsem přesvědčen, že by mi pomohly zvládnout výuku lépe.

1. Příprava, příprava, příprava

Příprava na přednášku je velmi důležitá. Nemůžete si vůči publiku dovolit nepřijít připraveni a doufat, že se to nějak „zlomí“ a vy začnete chrlit moudra z rukávu. Můžete to zkusit, ale nedoporučuji to.

Tréma, se kterou budete bojovat, sníží váš výkon do úsporného režimu a řeknete méně nikoliv více, než jste si připravili.

Často slýchám ty úspěšné přednášející, jak tvrdí, že přednášku chystali včera večer. To může budit dojem, že se téměř vůbec nepřipravovali a mluví spatra. Nezapomeňte ale na to, že pravděpodobně přednášeli téma, které už prezentovali mnohokrát před tím.

2. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Když si přednášku předem několikrát vyzkoušíte, bude se vám snáze přednášet, protože se nemusíte tolik soustředit na obsah.

I studentům, kteří jdou obhajovat své diplomové práce, doporučuji, aby si svoji prezentaci vyzkoušeli nanečisto. Když už ne před někým, tak alespoň před zrcadlem. Zjistíte minimálně, jak dlouho vám přednáška reálně trvá a jak se při tom chováte (pohybujete a gestikulujete).

3. Jděte na náslech ke zkušenějším kolegům

Skvělá příležitost, která vám může hodně pomoci, ale málokdo ji nevyužívá, je náslech u zkušenějšího kolegy, ideálně ve stejném předmětu. Kromě obsahu se tak můžete soustředit na to, jak si kolegové „hrají“ s publikem, s hlasitostí a intonací hlasu.

4. Vyprávějte příběhy

Nejpoutavější částí každé přednášky jsou příběhy a zkušenosti z praxe. Když začínáte, asi jich nebudete mít tolik. Četbou knih a posloucháním jiných však tyto příběhy začnete sbírat, stanete se oblíbeným řečníkem a posluchači si toho více zapamatují.

5. Nebojte se říct: „Nevím!“

Čím více se zaměřujete na konkrétní oblast, tím častěji budete zjišťovat, že je toho ještě hodně, co jste se nestačili naučit. To není na škodu, pokud to berete jako motivaci se to naučit. Ani tak nikdy nebudete znát vše.

Proto se vám čas od času může stát, že vás někdo zaskočí otázkou, na kterou nebudete znát odpověď a budete to muset přiznat. Nemělo by se to stávat moc často, ale i to „nevím“ se dá říct tak, abyste si zbytečně nesnížili autoritu.

Když dostanete takovou zabijáckou otázku, nebojte se přiznat, že jste se zatím s touto novou technologií nesetkali a vybídněte tazatele, aby se i s ostatními podělil o své zkušenosti. Přínosem to je pak pro všechny.

Obvykle se však v daních setkávám s otázkami na nějakou konkrétní situaci a na můj názor, co s tím. Je to strašně zavazující. Proto, pokud si nejsem 100% jistý – a to v daních snad ani nejde 😉 – řeknu, že by to mohlo být asi takhle, ale podíval bych se ještě tam a tam.

Pokud se jedná o výuku ve škole, preferuji ale spíše variantu, že řeknu, že si nejsem jistý odpovědí (může to být nějaká složitější novela) a slíbím, že správnou odpověď do příště zjistím, nebo ji pošlu všem emailem.

Pak máte týden na hledání odpovědi nebo na zeptání se zkušenějších, aniž by vaše pověst učitele utrpěla zbytečné šrámy. 😉

6. Nahrajte se a poslechněte se

Víte, jak zní doopravdy váš hlas? Nahrajte se a možná budete překvapeni. To byl můj původní záměr, když jsem začal točit videa na YouTube. Chtěl jsem zaznamenat svůj hlasový projev a zlepšit se v něm.

Je to velmi přínosné, protože sundáte růžové brýle a uvidíte se v plné kráse. Díky tomu pak můžete odstraňovat své slabiny (např. klátivý pohyb, opakování stejných slov a vkládání vaty do každé věty) a můžete posilovat své předností.

7. Nebojte se usmívat a mít dobrou náladu

Nikdo nemá rád morousy, a když se na někoho budete mračit, bude se mračit i on na vás. Nemusíte být úplně vážní, naopak je někdy dobré vhodně zažertovat, protože to mírně uvolní atmosféru, lépe se vám hledá cesta k posluchačům a o to jde především.

Když jsem ještě pískal basket, tak byla v metodice pro rozhodčí velmi inspirující věta: „I rozhodčí se mohou usmívat.“ Já se tím řídím i při výuce. Raději více než méně. 🙂 🙂 🙂

Milí kolegové,

všechno, co jsem tu napsal, jsou jen mé osobní zkušenosti s výukou. Vaše praxe může být jiná. Určitě budete lepší než já a přeji vám to! Nenechte se však odradit prvním neúspěchem.

Byla by totiž veliká škoda, kdybyste se nepodělili o své znalosti jenom proto, že ze sebe nechcete „někde dělat blbce“.

I když si to možná nepřipouštíte, už teď máte větší znalosti v oboru než většina lidí. To časem zjistíte sami a věřím proto, že si postupným tréninkem začnete přednášky užívat. A získáte-li dostatek zkušeností, budou vaše vystoupení (téměř) dokonalá.

Přeji vám hodně úspěchů ve výuce a při prezentování! Určitě to zvládnete!

Pavel Semerád

Pavel Semerád
Na vysokých školách jsem studoval 10 let ve všech formách studia a od roku 2011 jsem vysokoškolský učitel. O své zážitky, zkušenosti a rady se dělím na svém blogu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *