Příběh mé čtenářky
Moc Vám děkuji za skvělá videa, opravdu mi pomohla a to hlavně proto, že jsem hrozný stresař. Ráda bych se podělila o moji zkušenost ze státnic v tomto červnu (magisterské studium, mediální studia).
Na státnice jsem byla opravdu naučená, cítila jsem se velmi sebevědomě a myslela jsem si, že to vše zvládnu levou zadní. Profesoři byli během studia velmi milí, pomocní a dokonce jsme měli i v posledním semestru předmět jakožto přípravu na státnice.
Bylo mi řečeno i přímo od profesora, který byl i u státnic, že se vždy snaží komise studentovi pomoci a že ho nechtějí „potopit“. S tím jsem na státnice taky šla.
Ve skutečnosti jsem nevěřila, jak se ke mě chovali
Sice se mi komise snažila v rámci možností pomoci, ale jejich přístup byl otřesný. Na potítku jsem napsala 2 A4 , ale úplně k ničemu.
Moje poznámky komisi nezajímaly a ptali se mě na věci, které jsme nikdy neprobírali. Vylosovala jsem si Pražské jaro, které po mě zkoušející vůbec nechtěla a ptala se na různé legislativy a zákony, což jsme se vůbec neučili.
Potom se mi skoro až smáli, že jsem o svém místu narození uvedla, že je to vesnice a ne městys (což je úplně mimo státnicovou otázku).
Nebyla jsem jediná, ke které se takto chovali, ale opravdu mě to zamrzelo
Se spolužačkou se profesor skoro až dohadoval kvůli jednomu zdroji v její diplomové práci (podotýkám, že měla návrh známky od vedoucího i oponenta na výbornou).
Státnice jsem sice udělala (známky 2, 2 a 3), ale vůbec z toho doteď nemám dobrý pocit. Mohla bych Vás poprosit o Vaši zkušenost/názor? Setkáváte se s tímto případem? Moc děkuji a přeji hezký den. 🙂 Adéla
Moje odpověď
Milá Adélo,
děkuji Vám za Vaši otázku, rád se s Vámi podělím o můj názor.
Předně bych chtěl říct, že mě mrzí, že máte se státnicemi takovou zkušenost. Státnice jsou samy o sobě dost náročnou (a stresující) událostí, takže jakýkoliv odklon od „očekávatelného průběhu“ bývá hodně nepříjemný.
Nedávno jsem odpovídal jiné čtenářce, která, ačkoliv byla dobře připravená, měla kvůli podobnému výslechu okno. Probíhalo to nějak podobně, jak popisujete ve svém příběhu.
Výsledkem bylo, že i když vše na chodbě uměla a některé spolužáky ještě narychlo „doučovala“, nedokázala to před komisí prodat. Takže neuspěla.
Je to stres a většina zkoušejících si to uvědomuje
Moc rád bych Vám řekl, že jsou státnice jen společenskou události, na kterou student přijde, něco řekne a po půlhodině odchází s titulem. Bohužel, takhle to nefunguje – ke státnicím neúspěchy patří.
Je to prostě zkouška se vším všudy – prověřují se nejen znalosti, schopnost argumentace a celkový projev, ale také psychická odolnost studenta.
Studenti znalosti většinou mají
Kdyby je neměli, tak by přece nešli ke státnicím a učitelé by je vyhodili (mnohem) dříve. To si uvědomují i zkoušející, kteří jsou ten den v komisi. Dost možná jsou právě tito studenti i jejich vizitkou.
Nepíšu to proto, abych ve Vás vyvolával plané naděje. Nemohou Vám to dát zadarmo!
Chci říci něco jiného. Ti Vaši zkoušející, i když (už) to tak možná nevypadá, byli někdy ve Vaší kůži. Vědí, jaký tlak na Vás vytváří už jen samotná zkouška. A proto se budou snažit, aby Vám zbytečně neházeli klacky pod nohy.
Souhlasím s názorem ze semináře
Plně souhlasím s názorem Vašeho učitele, že se komise vždy snaží studentovi pomoci a nesnaží se ho „potopit“.
Bohužel se občas stává, že se někdo prostě na něco nevhodně zeptá a už to může být začátkem hororu. Mně se to u obhajob jako zkoušejícímu stává taky. Prostě Vás něco zaujme, nebo se Vám zdá, že to nebylo řečeno a položíte tu nejvíc nevhodnou otázku ever.
Naštěstí mám pud sebezáchovy a vždycky se z toho pak snažím nějak vybruslit. No, nejsou to příjemné chvíle ani pro mě.
Zkoušení z odborných předmětů
Zkoušení z odborných předmětů je ale něco jiného než obhajoba. Tam prostě zkoušíte fakta. Žádné pocity ani domněnky. Ale práci s reálnými znalostmi studenta (ideálně i jejich využití).
Asi by bylo divné, kdybych nechal studenta projít, když mi neřekne ani to nejzákladnější.
To neznamená, že bych ale dával zákeřné otázky. Nebo že bych položil otázku a mlčel. Já to teda ještě tak neumím, ale vždycky obdivuji zkušenější kolegy za to, s jakou lehkostí pokládají doplňující otázky, aby ze studenta vytáhli, co „potřebují“ slyšet.
Bohužel, jsou i výjimky
Prostě i zkoušející jsou jen lidé a lidé jsou různí. Už mnohokrát jsem od vás čtenářů slyšel srdceryvné příběhy, kterými popisujete nějakou (subjektivně vnímanou) nespravedlnost. Takže to asi nemůže být náhoda.
Prostě se na druhou stranu posadí někdo, kdo pokládá divné otázky, neodpustí si tu a tam nevhodné průpovídky a dělá všechno, aby studenta rozhodil. Třeba i neúmyslně.
Učitelé jsou různí. Platí to ale i obráceně. I studenti jsou různí. Nejsou jen hodní. Někteří podvádějí, opisují a snaží se všechno ******.
Pravda, studenti jsou přece jen v jiné pozici. V rámci pravidel, někdy i lehce za hranou, dělají maximum pro to, ABY USPĚLI. Je to jako v životě.
Jsou tedy státnice přípravou na život?
Ačkoliv s tímto přístupem nesouhlasím, je to možné. V životě Vám taky nikdo nic nedá zadarmo a Vy budete muset o svůj úspěch tvrdě bojovat.
Vím, že je to nejhorší možná chvíle pro studenta, ale někdy ty chvíle prostě přijdou. Dřív nebo později. Strašně blbě se mi to píše a komentuje. (Ach jo, pozn. autora.)
Snad mě neroztrháte za tento názor
Ano, to co popisujete ve Vašem příběhu, se stává. Někdy prostě někteří kolegové zapomenou, že státnice nejsou jen o tom dokázat studentům, co všechno ještě neumí.
Možná za to může ego, nízká hladina EQ (EQ = emoční kvocient; IQ je něco jiného!), křivda z minulosti, nebo jen snaha o zviditelnění. A když se takových výjimek sejde v komisi víc, God Save the King / God Save the Queen.
Dá se proti tomu bránit?
Dá, ale je to hróóózně těžký. Je to jako boj s větrnými mlýny. Je mnohem větší pravděpodobnost, že se Vás zastane jiný člen v komisi, než že uspějete s nějakou stížností.
Měl jsem to štěstí, že jsem tohle v komisi zažil. Bylo to asi před 4-5 lety, kdy jeden z členů kritizoval studenty za jejich statistiku. Upřímně – za to byste mě mohli kritizovat do nekonečna.
Začínal mluvit povýšenecky a co bylo horší – huhňal. Nikdo mu, ani z těch nejblíže sedících členů komise, nerozuměl. Tehdy se proti tomu ohradila (snad mi to paní docentka nebude mít za zlé) Lea Kubíčková a řekla:
Pane kolego, jestli chcete ty studenty kritizovat, buďte tak laskav a přidejte na hlase. Vždyť já Vás také vůbec neslyším, tak jak Vás mají slyšet ti studenti.
No a problém byl vyřešen. Do konce dne už k obhajobám neřekl ani slovo.
Pořád to považuji ale za výjimku!
Za deset let, co chodím ke státnicím, jsem se nesetkal s nějakou úmyslnou snahou poškodit studenty během státnic. Možná jsem měl štěstí. Možná mě podobné situace teprve čekají. I přesto si myslím, že jde jen o výjimky.
I tak si zkoušející zaslouží úctu a respekt
Chtěl bych však na závěr zdůraznit, že nelze odsuzovat zkoušejícího, který se ptá na něco, co třeba i jen zdánlivě rozvíjí diskuzi nad nějakou otázkou.
Jako ptát se na to, jestli je nějaká obec vesnice nebo městys – u zeměpisu OK, v historii a umění mi přijde trochu za čarou. Ale obecně má právo položit jakoukoliv otázku.
Poslední dobou je velký tlak na to, aby se ze státnic stala „rozšířená“ rozprava k diplomové práci. Ale i tak mohou učitelé vybrat jakoukoliv otázku z daného okruhu.
Souhlasím v tomhle s Pepou – mým čtenářem
Kdybychom jim tuto možnost chtěli vzít, bylo by to ke škodě všech. Jak totiž napsal Pepa – autor komentářů pod mými články, kterého si velmi vážím a respektuji ho:
Osobně mám velmi nerad, když si někdo stěžuje na „špatné otázky“. Tak, jak je systém nastaven, máte teoreticky umět aspoň na nějaké minimální úrovni *všechny* otázky, které máte v tématech.
Je jasné, že vám některé sednou lépe a jiné hůře, ale měl byste ke všem mít to minimum. Pokud to nemáte, tak do jisté míry podvádíte všechny, kdo se na váš diplom spolehnou.
Jak moc by se vám líbilo, kdybyste se poté, co se se zlomenou nohou dobelháte ke svému lékaři a on vás velmi bolestivě ošetřil, dozvěděl, že ten lékař nikdy nohy nezvládal a prostě měl jen štěstí u zkoušek, že se ho na to nikdo nezeptal?
Jak moc se vám to bude líbit, až vám ta noha špatně sroste, protože ten lékař se to nedoučil ani v praxi?
Slovo závěrem
Jak vidíte, na jeden a tentýž problém neexistuje jen jeden pohled a jen jeden názor. Tím spíše bavíme-li se o státnicích.
Tak moc bych chtěl napsat, abyste se ničeho nebáli, že to bude dobrý. Jsem si ale vědom toho, že by to nebylo z mé strany fér.
Vím, že se během státnic mohou objevit překážky a komplikace. Vím, že Vám některé otázky nemusí sednout. Možná se Vás bude ptát komise i na nějaké otázky, na které nebudete znát odpověď. Možná to bude i ze zdánlivě jiné oblasti.
Vždy se ale snažte, abyste si zachovali chladnou hlavu a alespoň se pokuste – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – odpovědět. Není to přece jen zkouška. Může to být i rozprava mezi odborníky, kterými se chcete stát (nebo jste se jimi už dávno stali).
Jo a hodnocení 2, 2 a 3 není špatné. Výsledná známka je 2. A víte, co ještě…? Nikdy se Vás nikdo nezeptá, za kolik to bylo. Přijměte tedy to hodnocení a netrapte se jím. Minulost nezměníte. Začněte raději psát novou kapitolu.
Sám nevím, jestli to, co jsem napsal, dává smysl. Když tak mi, prosím, do komentáře napište, co si o tom myslíte. Třeba jsem (trochu) mimo.
Původně to měla být jen náplast na Vaše zklamání. Ale uvědomuji si, že to je mnohem víc, než jen otázka a láteření nad známkami. Zkuste se nad to povznést – chce to čas.
Přeji Vám mnoho úspěchů do dalších let!
Pavel Semerád
PS. Pokud se právě teď chystáte k obhajobě a potřebujete poradit, jak ji zvládnout lépe? Přihlaste se na moje školení Jak obhájit diplomku, nebo mi napište a probereme ji na online konzultaci. Těším se na vás.
