Otázka mého čtenáře
Jsem nyní ve 4. ročníku střední školy a rozhoduji se o dalších krocích. Pořád totiž nevím, jestli má, nebo nemá cenu pokračovat ve studiu po maturitě.
I když jsem nejsem žádný velký šprt (většinou mám trojky/čtyřky), tak mě rodina tlačí do studia na vysoké škole.
Prý s pouhou maturitou z dopravní průmyslovky žádnou kariéru neudělám a jako strojvedoucí prý nebudu mít ani úspěšný život. Že prý je to póvl povolání a taky proto, že prý má v dnešní době maturitu každý blbec v tomto státě.
Prý jsou mi i ochotni platit jakoukoliv vysokou soukromou školu za tu cenu, abych měl titul, jelikož to zní ve společnosti víc in.
Chtěl bych se zeptat z vašich zkušeností, která cesta je lepší? Je lepší jít rovnou do pracovního procesu, anebo mám dalších 5 – 6 let strávit na vysoké škole?
Moje odpověď
Děkuji za Vaši otázku, pokusím se na ni odpovědět, i když nemohu převzít zodpovědnost za Vaše konečné rozhodnutí. Hned na úvod bych chtěl říct, že je úplně v pohodě, když mladý člověk po maturitě neví, kam by měly směřovat jeho další kroky.
Alespoň já jsem o své budoucnosti neměl jasno
Vím, že jsem si tenkrát říkal, že zkusím vysokou, protože se na ni od nás z gymplu hlásili (snad) úplně všichni a doma jsem taky dostával dobře míněné rady, abych si nějakou vysokou udělal.
Takže jsem si podal přihlášku na čtyři úplně odlišné obory (právo, ekonomika, medicína a pajdák) a doufal jsem, že si pak vyberu správně. Čekal jsem asi na to, až mě osvítí nějaká múzu, nebo co.
Ne, happyend se nekonal
Místo toho jsem dostal první dospěláckou facku od života. To, když jsem se nedostal na žádnou vysokou školu, a vzal jsem zavděk celoživotním studiem na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity.
Studoval jsem o pátcích a sobotách. Takže jsem měl během týdne dostatek času, abych se zapojil do pracovního procesu a abych zjistil, že mi v rozjezdu mé kariéry asi moc Ilias a Odyssea nepomohou.
Jsem vděčný za dva roky tohoto „nedokonalého“ života
Když jsem po dvou letech neúspěšně ukončil studium na MUNI, tak jsem to považoval pomalu za konec světa. Zatímco mí spolužáci už začínali řešit bakalářku, já jsem byl zase na úplném začátku.
V té době jsem si to neuvědomoval, ale tady ten prapodivný způsob života mi konečně pomohl otevřít oči. Prostě jsem se začal profilovat směrem k podnikání, ekonomice, k účetnictví a daním, později i ke stavebnictví.
Během té doby jsem si udělal řidičák na náklaďák (C) a v prváku na Stingu jsem si udělal i C+E, tedy návěs/přívěs nad 750 kg (můžu tak řídit i kamion).
Ať děláte, co děláte, stejně se všem nezavděčíte
Když jsem pak byl o pár let později s čerstvým doktorátem opřený o kontejner suti, kterou jsme spolu s mými blízkými vyvozili z domu, vzpomínám si na tu sarkastickou poznámku jedné maminky, která říkala dítěti: „Když se nebudeš učit, skončíš takhle!“
I když vím, že trochu předbíhám tomu, co bych vám chtěl říct, tady vidíte, že se nikdy svému okolí nezavděčíte. Co jsem však za těch cca 22 let manuální práce odnesl je to, že neexistují žádné podřadné pozice. Rozhodně bych to nenazýval „póvlem“.
Co bych udělal na vašem místě? Dal bych si rok volna
Ať tu vaši otázku ale nezakecám svými dojmy.
Na Vašem místě bych volil kompromis. Dal bych si od školy rok volna. Prostě bych si našel práci v oboru, který je mi teď nejbližší, a vyzkoušel bych si ho na vlastní kůži.
Získáte tak rok na své rozhodování navíc. Třeba nakonec zjistíte, že Vás ten obor nebaví a najdete jiný. Nebo se prostě do té železnice zažerete natolik, že se sám budete chtít v této oblasti dále rozvíjet.
Studium dopravní fakulty
Asi nejbližším Vám v tomhle bude dopravní fakulta v Pardubicích, ale zajímavými obory by mohlo být i letectví, nebo kosmické inženýrství…
Tahle návaznost zní logicky, ale co když si vyberu blbě?
I to se stává. Není ale lepší změnit nevyhovující obor na začátku kariéry, než strávit 5 let studia něčím, co hned po absolvování opustíte?
Jako takhle, polovina absolventů dělá v životě něco jiného, než co vystuduje, takže změna oboru není žádná životní tragédie. Jen si říkám, že se za těch 5 let dá stihnout i hromada jiných věcí. Získat jakoukoliv v praxi v oboru už během studia je proto důležité.
No a když zjistíte, že jste si vybral prostě blbě, že realita neodpovídá úplně Vašim představám, můžete hledat jiný obor. Jen pozor na zbrklé rozhodnutí po prvním problému.
Ve vší úctě vůči Vám, vlastně to platí obecně, většina absolventů se musí nejprve adaptovat. Během tohoto adaptačního procesu tak naráží na mnoho překážek, dělá chyby (a z nich se učí), a teprve postupně objevuje krásy oboru. Rok zkoušení je podle mě úplně v pohodě.
Dívejte se pod ruce zkušenějším
Je fajn, když na to objevování není sám a má vedle sebe někoho zkušenějšího, kdo ho zasvěcuje do tajů oboru. Doporučuji vám proto, abyste si našel mentora. Je-li to člověk na pozici, které byste sám chtěl dosáhnout, zeptejte se, co pro to musíte udělat.
- Jde o člověka s vysokou školou? Pravděpodobně ji budete potřebovat také.
- Má zkušenosti ze zahraničí? Pravděpodobně budete muset vycestovat také.
- Prošel něčím specifickou cestou? Pravděpodobně i Váš profesní život bude plný zvratů a překvapení.
Už teď Vám ale můžu říct nepříjemnou pravdu, ať už půjdete na vysokou školu, nebo tuto zkušenost oželíte, celý život se budete muset učit.
Můžete mě považovat za alibistu, ale já bych tu vysokou alespoň zkusil
- Zkusit se má prý všechno.
- Když to nezkusíte, třeba byste si to mohl časem vyčítat. Kdybych já tehdy poslechl rodiče… vždyť jsem proto měl ty nejlepší podmínky.
- Skloubit studium s prací a rodinou bývá mnohem náročnější. Budiž vám útěchou, že studovat se dá v každém věku, takže klidně můžete začít i v 50.
Ne, nepovažuji studium na vysoké škole za patent na rozum. Je to ale klíč, který Vám může v profesní kariéře otevřít hodně dveří. Přesto studium na vysoké není povinnost, je to jen jedna ze životních možností.
A ještě poslední zkušenost na závěr: „Nikdy neposuzujte vysokou školu dle zkušeností, které máte ze střední školy. Jedná se o dva rozdílné světy, které mají společného opravdu velmi málo.“ [Adam Pýcha]
Já vím, je to těžká volba.
Přesto Vám přeji, abyste se rozhodl správně a dosáhl všeho, po čem v životě toužíte!
Pavel Semerád
