Promoce z první řady – příběh o emocích, úctě a radosti

Sdílejte článek s přáteli.
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email
Promoce z první řady
Moje promoce z první řady

Dnes už vím, že se můj pohled na některé věci časem mění. Jinak jsem se ně díval, když mi bylo 20… 25… 30… a nyní. Trochu mě mrzí, že jsem k tomuto poznání musel dojít až s přibývajícím věkem, ale i to patří k životu.

Jednou takovou věcí jsou promoce. Ano, ty vysokoškolské promoce, o kterých jste již určitě slyšeli a možná jste se jich už zúčastnili – buď jako hosté nebo jako čerství absolventi.

I já jsem byl na promocích několikrát

Sám jsem se zúčastnil několika promocí. Nejdříve těch, při nichž přebíral diplom můj táta. Ty si ale moc nepamatuji, protože jsem byl ještě malý kluk. Takže ty „první“, na které si vzpomínám docela živě, byly moje vlastní – bakalářské – o téměř 20 let později.

Pak byly moje magisterské, kdy jsem během necelého měsíce zažil svůj dvojitý double. Převzal jsem dva inženýrské diplomy a měl jsem dva projevy absolventa.

O tři roky později jsem převzal doktorský diplom (Ph.D.) a dovršil jsem svůj hattrick v počtu projevů.

Mimo to jsem byl na promocích mého bratra i mé ženy.

Takže jsem si myslel, že vím, o čem jsou promoce…

Mýlil jsem se!

Víte, když jsem sám přebíral diplom, bylo to o mně a moc jsem nevnímal pocity ostatních. Prostě takový ten pohled superhrdiny, který to všechno kolem nebral až tak moc vážně. Dnes je mi to trochu líto, ale čas nelze vzít zpátky.

Když přebírali diplomy mí blízcí, pociťoval jsem hrdost a sdílel jsem s nimi velikou radost, ale vnímal jsem jen je, takže jsem si zase moc nevšímal okolí.

Teprve až nyní, kdy jsem se zúčastnil promocí jako přísedící z řad akademické obce a mohl jsem sledovat celý průběh neutrálně z první řady, pochopil jsem, o čem doopravdy jsou promoce.

Promoce z první řady

Když jsem vstoupil za zvuku fanfár po boku svých zkušenějších kolegů do auly Mendelovy univerzity v Brně, přepadl mě takový zvláštní pocit. Procházel jsem v taláru uličkou mezi hosty, kteří přišli, aby vytvořili důstojnou atmosféru pro své blízké – pro své děti, pro své vnuky, pro své životní partnery.

V jejich očích jsem viděl mnoho pocitů. Ale jeden podle mě převažoval.

Byla to úcta. Úcta k okamžiku. Úcta ke vzdělání.

Úcta k univerzitě – instituci, jež zastává a představuje společenské a morální hodnoty, které v historickém kontextu reprezentují to nejlepší, co nám zanechali naši předkové a to, co jsme i my povinni uchovávat a dále rozvíjet, abychom to mohli předat svým následovníkům.

Příchodem nejvyšších představitelů fakulty a univerzity (a tím nemyslím sebe) získal tento okamžik na významu. Snad každému muselo být jasné, že se nejedná o hloupé divadlo, ale o opravdu úctyhodnou událost.

Pokud si stále odmítáte připustit výjimečnost této chvíle, potom se dobře rozhlédněte kolem sebe. Podívejte se na ostatní, jak se jim tají dech a jak jim běhá mráz po zádech ve chvíli, kdy se sálem line melodie státní hymny. A orchestr ji hraje pro vás nebo pro vaše blízké! Kolikrát jste ji už takto slyšeli?

Co prožívají promovaní absolventi?

Seděl jsem nejblíž, jak jsem jen kdy na promocích seděl. Viděl jsem absolventy naší školy, které jsem znal z hodin nebo i z jiných akcí.

Dospěli.

Dosáhli toho, o co usilovali. Přesto se z jejich pohledů místo pocitu úlevy dala číst nejistota. Mlčky se ptali na to, co je teď v tom velkém světě čeká?

Viděl jsem zajímavý úkaz při pronášení slibu. Dochází k němu ve chvíli, kdy studenti předstupují na podium před pedela, přiloží ruku k insignii a slavnostně se zaváží dodržovat pravidla a povinnosti, které se vyžadují od absolventů vysoké školy.

U studentů – mužů – u kterých bych předpokládal hlasitější a sebevědomější projev, jsem slovo „slibuji“ prakticky téměř neslyšel. Tohle není nic proti mužům ani ženám, chtěl jsem tím jen říct, že i promovaní absolventi prožívají tuto chvíli docela intenzivně.

A studenti kombinované formy – ti tátové a maminky, kteří při práci po nocích studovali a o víkendech seděli v lavicích místo toho, aby byli se svými dětmi – nemají daleko k slzám.

Dokázali to!

Co prožívají hosté?

S velkou zvědavosti jsem pozoroval přítomné hosty.

A věřte mi, nebo ne, to co prožívali oni, se na intenzitě příliš nelišilo od absolventů. Nebyl zde nikdo, kdo by si neuvědomoval jedinečnost této slavnostní chvíle, která se již nikdy nebude opakovat.

Viděl jsem v jejich očích radost, ale i slzy štěstí, hrdost, ale i projevy smutku. Za vše mohl životní úspěch, kterého dosáhli jejich blízcí, čímž došlo k naplnění jejich společného snu a přání. Je dobojováno!

Zvláštní bylo, že jsem se nechal vtáhnout do děje. Najednou jsem v absolventech neviděl jen mé bývalé studenty, ale představil jsem si, jak diplom přebírají mé děti. To mi opravdu proběhl mráz po zádech a hlasitě jsem polkl.

Byl by to krásný pocit, ale současně se té chvíle bojím. Tímto aktem by totiž definitivně dosáhli dospělosti. Studentům, kteří ještě nemají své děti, se to těžko vysvětluje. Když jsem ale viděl slzy na tvářích rodičů, právě když jejich dítě přebíralo diplom, chápal jsem, co prožívají.

Promoce jsou ale hlavně o radosti!

Promoce jsou hlavně o radosti a o jejím sdílení s lidmi, které máme rádi. Troufám si tvrdit, že je lhostejné, jestli jsou v danou chvíli s námi v aule nebo je máme v našich srdcích, protože tu nemohou být s námi z nejrůznějších důvodů.

Pochopil jsem, že promoce nejsou jen o předání diplomu, ale že je jejich význam mnohem zásadnější a hlubší. Je v tom něco úctyhodného, jedinečného a krásného.

Děkuji s pokorou za to, že jsem u toho mohl být (s vámi)!

Pavel Semerád

Promoce z první řady – příběh o emocích, úctě a radosti
Ohodnoťte článek. Aktuálně: 4.9/5 (12)

Pavel Semerád
Moje kariéra vysokoškolského učitele začala v roce 2011, kdy jsem dostal bláznivý nápad studovat doktorské studium na Mendelově univerzitě v Brně. I přes dobře míněné rady jsem vydržel a v roce 2014 jsem získal titul Ph.D. Završil jsem tím svou studentskou desetiletku, která nebyla úplně přímočará. Vím moc dobře, jak chutná (ne)úspěch. Svým studentům proto radím, jak neopakovat moje zbytečné chyby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *