Neúspěšné státnice: Proč to někdy nevyjde?

Jak těžké je se připravit na státnice, dokáže pochopit snad jen ten, koho za pár dní čekají.

Všichni ostatní kolem to vnímají jako společenskou událost. Dokonce i ti, kteří ještě před půlrokem byli v úplně stejné pozici jako vy, razí heslo: „Přijdeš tam. Něco tam řekneš… a máš to. Tak čeho se furt bojíš?“ Kéž by to bylo tak jednoduché!

Nikdo si nepřipouští, že by to nemuselo vyjít. Neúspěchy přitom ke státnicím patří. Soudím tak na základě svého dlouholetého pozorování a statistiky, kterou jsem si raději nikdy nevedl. Proč to někdy nejde podle našich plánů?

Některé věci ovlivnit nemůžeme!

Některé věci fakt ovlivnit nejdou. Slyšel jsem příběh o klukovi, který se na prvním termínu sesypal, zatímco na druhém měl samá Áčka.

Asi by na tom nebylo nic zvláštního, kdyby… mu dva dny před prvním pokusem nezemřel při autonehodě blízký člověk. Vůbec si nedokážu představit, co asi prožíval.

Přesto šel ke zkoušce bez odkladu v řádném termínu. Byl to totiž jejich společný sen, aby vystudoval univerzitu, na kterou společně celé roky šetřili.

Ponaučení: Státnice jsou sice důležité k tomu, abyste dokončili studium, ale žít se dá i bez titulu (na rozdíl od našich nejbližších).

Pokud toto dokážete přijmout, mohlo by vám to pomoct zklidnit nervozitu a lépe se koncentrovat na výkon. Vždyť co nejhoršího se může stát? Že neuspějete a budete muset jít na druhý termín? To je asi to nejmenší.

Neúspěch u státnic z vás ale nedělá horšího člověka. Berte vzdělání jako dar, ne jako povinnost! V reálném životě stejně rozhoduje to, co opravdu umíte.

Některé věci si dokážeme pokazit sami!

Můj druhý příběh je o studentce bez pokory, která začala už před komisionálními zkouškami (doktorské studium) prohlašovat, že její škola nemá úroveň a že nemá mezi akademiky vhodné oponenty pro její práci.

Co se stalo? Tak schválně, jak byste se zachovali vy, pokud byste byli ve vedení školy?

Komise byla složena pouze z mezinárodně uznávaných profesorů – skutečných autorit. Výsledek je asi zřejmý. Škola ji ukázala, že odborníci na dané téma existují.

Nakonec vyšlo najevo, že ona mezi ně nepatří. Zkoušející se prý tehdy nemuseli ani moc snažit, aby jí to dokázali. Práce prý vykazovala mnoho nedostatků a studentka neměla ani základní znalosti.

Ponaučení: Nedělej hop, dokud nepřeskočíš! Někdy neškodí ukázat trochu pokory a respektu (a to nejen u státnic na vysoké škole).

Mě, osobně, nejvíc inspirovali lidé, kteří byli autoritami, ale při tom to nedávali na každém rohu najevo. Už Sokrates totiž řekl: „Vím, že nic nevím.“

Proč vás členové komise „vyhodí“, i když nechtějí?

Nemohu polemizovat nad názory ostatních členů zkušebních komisí, proto budu raději psát o sobě. Takže, když už jsem někoho vyhodil (ne, že bych z toho teda měl radost), bylo to zpravidla z těchto tří příčin:

1. Vůbec neodpověděl na otázky. A to ani tehdy, když jsem se ptal dál a dál…
2. Nedokázal nadrcené vědomosti aplikovat do praxe. Je strašně jednoduché vyhrknout číslo 24 840 Kč, což je sleva na poplatníka u daně z příjmů fyzických osob. Problém nastane, když se ale zeptám: „A jak tuto slevu uplatníte ve svém daňovém přiznání?“ Bez odpovědi. Upřímně by mi ani nevadilo, kdyby si to přesné číslo nepamatoval. Jak ho ale uplatnit by vědět měl.
3. Odpovídal, odpovídal,… ale na úplně jinou otázku. Možná měl pocit, že mluví k tématu, ale já jsem měl opačný názor. Chcete příklad? Zeptal jsem se na to, jak funguje daň z nabytí nemovitých věcí? Dostal jsem odpověď, jak se osvobozuje převod nemovité věci u daně z příjmů fyzických osob. Pravdou je, že pokud student reagoval na moje otázky, snadno jsem ho převedl ke správné zkušební otázce.

Ponaučení? Většinou jsem to „dal“. 🙂

Úspěšné vs. neúspěšné státnice

Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je často velmi tenká. Někdy, ať děláte, co děláte, tak to prostě nestačí. Pokud ale dostanete jinou otázku, karta se obrátí. Najednou oplýváte znalostmi, kterými každého přesvědčíte o svých kvalitách.

Proto si myslím, že neúspěšné státnice nejsou žádná životní tragédie. Je to jen krátká zastávka. Zkušenost, na kterou si za pár let ani nevzpomenete. V reálném životě se vás jen zeptají: „Máš to? × Umíš to?“ Nikdo se vás nezeptá na kolikátý pokus.

Moje rada zní: Zkuste zapomenout na strach, který vás teď před státnicemi provází. Snažte se udělat vše, co je ve vašich silách, abyste se na ně připravili a abyste ukázali to nejlepší, co ve vás je! Teprve potom, i kdyby to náhodou nevyšlo, můžete odcházet bez výčitek a se vztyčenou hlavou. Není to totiž prohra, je to jen poločas.

Držím vám pěsti, ať se vám vše podaří.

Pokud potřebujete poradit, jak připravit obhajobu, přijďte na moje školení Jak obhájit diplomku.

Pavel Semerád