Krátce poté, co jsem zveřejnil článek o tom, jak překonat strach ze státnic, jsem dostal otázku, od jedné mé čtenářky. Paní Monika nemá strach z toho, že zklame své okolí. Řeší, jak překonat strach z vlastního selhání u státnic? Doslova mi napsala:
Dobrý den, Pavle.
Dovolím si reagovat na Váš článek – Strach ze státnic. Své první státnice v životě budu dělat za týden. Bude mi čerstvě 47 let. Jsem studentkou kombinovaného studia oboru Učitelství pro 1. stupeň. Do školství jsem nastoupila před 7 lety s nadějí, že si splním dětský sen a bude ze mě po všech těch ekonomických a obchodních činnostech „TA UČITELKA“, na kterou jsem si jako malá ráda hrála.
Omyl. Mám pocit, že před branami finále jsem se po 3 letech praxe jako asistent pedagoga a po 4 letech jako třídní učitel na 1. stupni úplně vyždímala a už nemám sílu dál bojovat. Byrokracie, nesmyslná nařízení, rodiče, žáci, inkluze…. a hlavně blížící se inspekce a neustálá tvorba papírů na papíry mi sebrala veškerou sílu na cokoliv dalšího.
Večer padám únavou do postele, ani nevím jak. A teď poraďte, jak se v tomhle světě mám naučit nesmyslné poučky a definice, které jsou na míle daleko vzdálené od běžné praxe? Ano, mám obrovský strach, ne z okolí, ale ze selhání sebe sama. Co s tím? Poradíte? Omlouvám se, neznáme se osobně, ale Vaše články mi dodávají sílu a nějakou vnitřní naději. Monika
Moje odpověď
Dobrý den, Moniko,
vážím si důvěry, se kterou jste mi napsala Váš příběh. Rád Vám odpovím. Má odpověď však nezáleží na tom, jestli Vás znám nebo ne. 🙂 Poslední 2 roky dělám vše proto, abych studentům kolem sebe pomohl a třeba je i na svém příběhu inspiroval.
Jsem totiž velmi rád, že se mi podařilo najít to, co mě baví a naplňuje. Tak jako Vás – Vaše profese.
(Jen smutný povzdech na úvod.) Administrativa je nepřítel číslo jedna snad ve všech oborech. Když vidím, jaké nesmyslné výkazy se musí vyplňovat, aby se vykázal a zdůvodnil banální výkon, je mi z toho až smutno. Pojďme ale raději k Vaší otázce.
Jak se naučit definice a poučky, které neodpovídají praxi?
To nevím! 🙁 Spíše bych si položil otázku, jestli má smyl se učit takové definice a poučky? Víte, Vy máte jednu obrovskou výhodu – jste z praxe. A když se postavíte před zkušební komisi, tak při tom dialogu většinu odpovědí dokážete odvodit už teď.
Jasně, nedá se na tom stavět celá Vaše příprava. Ale když zkoušejícím ukážete, že se v problematice orientujete (byť trochu zkresleně s drobnými odchylkami od teorie), je to mnohem lepší, než kdybyste jako papoušek odříkala celá skripta zpaměti.
Ve svých článcích, kde se této problematice věnuji, razím teorii, že by Vás měla komise zkoušet i z praktického využití. Říkám to i ve svém videu, jak dlouho se učit na státnice?
Ze svého selhání ale strach nemějte!
Zní to možná divně, ale podle mě jste toho dosáhla už teď dost – splnila jste své studijní povinnosti, došla jste až ke státnicím a pevně věřím, že je za týden i úspěšně složíte.
Myslím, že se státnice trochu přeceňují
Jejich význam je hlavně v tom, že má komise komplexně ověřit znalosti a dovednosti studentů – jak jsou schopní reagovat na přiměřeně náročné otázky a jak dokážou řešit konkrétní úkoly.
Určitě se ale nejedná o nějakou superzkoušku, která ověřuje, jestli je student chytrý nebo snad hloupý. Kdyby byl úplně hloupý, asi by se nedostal až ke státnicím, ne?
Obrovský vliv hraje u zkoušek nervozita, strach, ale i štěstí na otázky a na rozpoložení (a složení) komise. Když člověk dostane, subjektivně, těžkou otázku, může se dostat do úzkých a v horším případě i neuspět. Když mu ale otázka „sedne“, je výsledek úplně jiný.
Proto Vám poradím jednu věc
Berte státnice jako společenskou událost, kde se setkávají učitelé (mistři) se svými studenty (následovníky) při společném rokování. Je to těžké, já vím. Věřím ale, že Vám to pomůže pohlédnout na státnice z jiného úhlu a že Vám to i pomůže překonat strach z vlastního selhání u státnic.
A i kdyby to přece jen, nevím proč, nevyšlo, je to jen poločas. Nebyla by to však žádná životní tragédie, protože státnice můžete složit klidně i na druhý pokus.
Přeji Vám hodně úspěchů u státnic i v profesním životě.
Pavel Semerád
