Krutá pravda o srazech spolužáků po letech

Dobrá rada na úvod: Važte si každé chvíle, třeba už spolužáky nikdy nepotkáte!

Tenhle příběh začal docela nevině. Volal mi Leoš – můj spolužák ze Stingu. Prý se bavil s pár lidma z Pardubic a naplánovali slučák. No, a protože počítají i se mnou, tak prej abych v dubnu přijel. Bože, jak já tyhle srazy miluju!

Protože to není samozřejmost!

Za svoji studentskou kariéru jsem prošel mnoha kolektivy.

To byla Masaryčka, Sting, Véútéčko, Mendelka a naposled CEMI.

11 studentských let, které ze mě udělaly to, kým jsem. Ne nadarmo se říká, že je člověk průměrem pěti lidí, se kterými se v životě setkává nejčastěji.

V mém případě tohle platí i o školách. Po profesní stránce určitě.

Školu tvoří hlavně lidé

Vždycky jsem měl štěstí na lidi kolem sebe – na učitele, holky ze studijního, ale nejvíc… nejvíc na spolužáky.

Na všechny, se kterýma jsem seděl vyklepanej v lavici, jestli tu zkoušku z mikra a makra dáme, nebo nás KAFU pošle na trestnej okruh do dalšího semestru.

Na všechny, se kterejma jsem seděl po zkoušce v učebně nebo v hospodě a s obrovským zájmem jsem poslouchal jejich životní příběhy o vítězstvích a karambolech.

Se kterýma jsem se potkával, kdykoli to jen šlo. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Prostě Gaudeámuz Igitůr.

Pak ale přišel zlom!

S vypětím všech sil a emočním vyčerpáním jsme společně došli až na vrchol – udělali jsme státnice.

Mission completed.

Pak ještě promoce… ale ani na těch jsme se už společně všichni nepotkali.

No a pak to nabralo pekelný (s)pád. Některé spolužáky jsem pak už od té doby neviděl a ani jsem o nich neslyšel.

Ten zlom je prej normální

Kdykoliv vzpomínám na svá studia, vždy se mi vybaví některý ze spolužáků nebo některá ze spolužaček.

Rád vzpomínám na to, jak jsme si společně pomáhali získat všechny zápočty a zkoušky, nebo jak jsme si dodávali odvahu před prezentací a obhajobou projektu.

Všichni jsme měli společný cíl – nějak to doklepat, získat titul a změnit svět.

Dokázali jsme to – copak se za to na nás můžu zlobit?

Jenže s tou změnou světa souvisí i přesun, stěhování, nebo mobilita, chcete-li.

Všichni jsme se rozutekli

Je naprosto normální, že jsme vyrazili za tím, o čem jsme snili. Roztáhli jsme křídla a vylétli ze společné alma mater. Plni ideálů. Do světa!

No, a protože je ten svět tááákhle širokej, je logické, že až na jeho konec nedohlédneme.

Vlastně já nevidím ani za tamten kopec. Jak bych asi dohlédl z Brna za spolužákama do Pardubic, Prahy, nebo Plzně? To stejné platí i pro ně.

Prostě jsme se rozutekli, každý na svoji stranu.

A tak si tak žijeme!

Slučák, aneb návrat do studentských let

Ne každý má to štěstí, aby pravidelně potkával své spolužáky.

A tak jedinou příležitostí, která nám dovolí zapomenout na starosti všedních dnů a alespoň na chvíli nás vrátí do školních lavic, jsou slučáky.

Po roce, 5, 10… a více letech. To je fuk – vždycky omládneme.

Jako mávnutím proutku najdeme zapomenutý klíč do našich výukou zmáhaných slunečných dnů. Do dnů, kdy i déšť znamenal svobodu. Kdy i ti starší z nás zapomínali na svůj věk a byli součástí party.

Někteří o tenhle návrat ale nestojí!

Nevím, jak byste na Leošovo pozvání reagovali vy. Možná byste (také) přijeli, možná ale taky že ne.

Někteří prostě přijít nechtějí, i kdyby se ten sraz konal na vedlejší zahradě.

Neoriginální výmluva střídá druhou. Další kterej nepřijde.

A tenhle dokonce slíbil, že přijde, ale nepřišel.

Vždyť je tolik (opravdu důležitých) věcí, kterým se musí(me) právě v tom termínu věnovat. To máte práci, děti, vnoučata, zahradu, chatu, barák, rodiče, dovolenou, druhej den narozeniny, svatbu… nebo pohřeb.

Jako by nestačilo, že nám ten nejvyšší neúprosně odměřuje čas. Ještě si k sobě bere i naše kamarády. Tak i na vaše zdraví tam nahoru, kamarádi.

Tak třeba příště

Ne, milí zlatí, už nikdy se všichni nepotkáme. I když příště by to mohlo vyjít! Ale nééé, to nemůže zas Petr. A tak je to zas a zase. Pořád dokola.

To, co se ve školních lavicích zdálo jako samozřejmost, až nás některý ty xichty rozčilovaly, je dnes vzácností a unikátní příležitostí zavzpomínat.

Na všechny ty historky, který se prej staly.

Vzpomínáte si na to, jak… jsme byli mladší?

Taky jsem tomu nevěřil!

Když mi tohle vykládali zkušenější, nechápal jsem to. Nás se to přece nikdy týkat nebude. Jsme skvělá parta!

Až teď, když už jsem taky pracující táta od rodiny, jsem pochopil, že se tomu vyhnout nedá. Je to prostě přirozenej vývoj.

Lidi, který chceš vidět, potkáš. Ty, který nemůžeš potkávat, můžeš potkat na srazu. Ty, který potkat nechceš, potkat už nikdy nemusíš.

Inu takový už je vývoj těch našich jednotek, které měly za společný cíl dokončit studium. Pak se ty jednotky rozdělily, potkaly jiné jednotky a začaly makat na dalším projektu.

Život nezastavíš – važ si toho, co máš teď. Važ si každé chvíle se spolužáky. Až to (jednou) skončí, dost možná je už nikdy nepotkáš.

Tak ahoj na srazu a díky za pozvání.

Pavel

PS. Tohle je můj 300. článek o studiu. Zcela záměrně jsem ho napsal takhle neformálně, protože takhle spolužáci mezi sebou přece mluvěj’.