Nebojte se studovat v padesáti. Začněte!

Studium v padesáti

Během června mi došly 3 otázky, které měly jedno společné téma – studium po padesátce. Jejich obsah by se dal shrnout do jedné věty: Je mi 50, chtěl(a) bych začít něco studovat, ale nevím, jestli to má ještě smysl?

Tazatelé otázky také doplnili o své životní příběhy. Popsali mi v nich nejen důvody, proč studium dříve odkládali, ale hlavně co je láká k návratu do lavic?

Proč odkládali studium?

Důvody pro odložení byly péče o děti a o rodinu, odchod na vojnu, stěhování a nástup do zaměstnání, a začátek podnikání hned po revoluci. O nějakém studiu sice třeba i několikrát přemýšleli, ale pořád to odkládali. Až do teď!

Proč chtějí začít studovat?

Nyní čelí nové výzvě. Chtějí si doplnit vzdělání v oboru, kterému se už dlouhodobě věnují, chtějí si rozšířit obzory v nových oblastech, a také se po rozvodu seznámit s novými lidmi.

Možná si teď řeknete, co to je za důvod – seznámit se s novými lidmi? Vždyť přece každý den potkáváme nové lidi! Tady ale nejde o to někoho jen tak potkat, ale vytvořit si s ním přátelský vztah. Mnohem lépe než já to vysvětluje Dana Bérová ve své přednášce:

Mám kolem sebe strašně moc lidí, kteří se teď chystají slavit padesátiny a na ty jejich narozeniny přijdou jenom jejich pracovní kolegové za poslední 4 roky. Protože všichni ostatní lidi, se kterými měli někdy blízké vztahy, na ty už dávno nemají čas a postupem času je odhodili. A teď by byli hrozně rádi, kdyby tam mohli pozvat nějakého spolužáka z gymplu a nějakého spolužáka z vysoké školy, ale oni ho neviděli hrozně moc let a mají strach, že si s ním nebudou mít co říct.

Jaké mají „moji“ padesátníci překážky ve studiu?

Když odmyslím pracovní a rodinné povinnosti – péči o domácnost, o děti a o stárnoucí rodiče – potom je jejich největší překážkou vlastní strach ze selhání. Bojí se, že nebudou zvládat učivo a že studium předčasně ukončí, co tomu řeknou známí a kolegové.

A víte, co jim na to říkám? Překonejte svůj strach a začněte studovat už teď! Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě! Každým odložením je začátek těžší a těžší!

Navíc, když to budete pořád odkládat, nikdy se nedozvíte, jestli to zvládnete. Náš život netrvá věčně a třeba byste pak svého rozhodnutí jednou litovali. Lidé totiž na konci života nejvíc nelitují chyb, které udělali. Litují toho, co v životě neudělali [zdroj: Peter Urbanec].

Co nejhoršího se může stát? Že vás vyhodí?

Pokud u vás studium vysoké školy není podmíněno nějakým předpisem, že musíte vystudovat stůj co stůj, potom můžete být relativně v klidu. Můžete jenom získat.

Nestudujte jen pro titul. Ten berte jako příjemný benefit. Studujte hlavně pro to, abyste se něco nového dozvěděli, abyste si prohloubili znalosti a dovednosti, a abyste věděli o novinkách v oboru mezi prvními.

Proč má smysl studovat?

Ať už se rozhodnete studovat cokoliv – vysokou školu nebo nějaký profesní kurz v rámci celoživotního vzdělávání – bude to mít pro vás přínos.

  1. Tím, že se budete učit od odborníků z různých oborů, pomůže vám to i ve vaší profesi. Najednou zjistíte, že postupy, které používáte i celá desetiletí, jsou dávno překonaná. Je možné je zjednodušit a urychlit, a vy tak budete mít mnohem více času i na jiné věci.
  2. Dozvíte se teoretické zázemí pro činnosti, u kterých jste jejich fungování díky praxi jen odhadovali. Nyní už budete vědět, proč to tak opravdu funguje?
  3. Budete se moci oprostit od čistě subjektivních dojmů. Budete se moct na celý problém podívat ze širší perspektivy.
  4. Tím, že se dále vzděláváte, trénujete paměť, zvyšujete svoji cenu na trhu práce, rozvíjíte se a nezůstáváte na jednom místě.
  5. Informace, které dostanete, budou aktuální min. v právních oblastech.
  6. Tím, že potkáte nové lidi – poznáte nové známé, získáte nové přátele, obchodní partnery, nebo dokonce životní partnery. Kdoví. 🙂
  7. Má smysl studovat i jen tak. Zvýšíte si sebevědomí a můžete se seberealizovat. Také vaše mysl omládne, protože vypadne ze zaběhlých kolejí. Moderně se tomu říká, že vystoupíte z komfortní zóny.

Jak mám studovat?

Na výběr máte možnost ze tří typů studia:

  • prezenční (denní),
  • kombinované (Jinak také dálkové studium, kdy výuka probíhá v blocích ve stanovené dny např. o víkendu),
  • distanční vzdělávání (studium z domova, obvykle přes internet), nebo
  • si můžete vybrat z nabídky studia a kurzů tzv. univerzity třetího věku. Nenechte se mást názvem, kurzy jsou dostupné široké veřejnosti bez věkového omezení.

Přestože vás nikdo ve škole nebude diskriminovat kvůli věku, pro vysokoškolské studium po 50 je obvyklejší kombinovaná nebo distanční forma.

Předpokládá se, že máte nějaké povolání, kterému se plně věnujete, a denní účast v hodinách by byla dlouhodobě velmi obtížná. To neplatí 100%, neboť jsem měl dva spolužáky na VUT, kteří oba úspěšně dokončili prezenční obor po padesátce.

Co studovat?

Tu asi nejtěžší otázku jsem si nechal nakonec. Teď, když už víte, proč chcete studovat, a jak budete studovat, je výběr oboru mnohem snazší. Dávejte jen pozor, že se některé obory nevyučují kombinovaně (a naopak).

Při výběru oboru vám doporučuji, abyste si stáhli můj e-book: Jak si vybrat vysokou školu?

Veřejná (státní) vysoká škola nebo soukromá?

Na výběr máte řadu oborů, takže záleží jen na vašich zájmech a potřebách. Na veřejné a státní vysoké školy budete muset vykonat přijímací zkoušku. Na soukromé vysoké školy obvykle stačí splnit „administrativní“ podmínky přijetí.

Velmi často se veřejnost dívá až pohrdavě na studenty soukromých škol, protože věří předsudkům, že se tam tituly kupují, že je to placené studium nekvalitní a že jsou studenti snad „méněcenní“. Není to pravda!

Sám jsem studoval 5 let na soukromé vysoké škole (na Akademii Sting) a zdaleka ne všichni studenti studium dokončí. Učitelé na nás měli podobné nároky jako na studenty veřejných škol. Vím to, protože jsem vystudoval dvě vysoké školy současně a později jsem dokončil i doktorát na univerzitě.

Doktorské studium v padesáti

Možná vás napadla otázka, jestli i vy byste se měli pustit do studia doktorátu po padesátce. Pokud máte tu možnost, jděte do toho. Myslím, že pohled člověka s léty praxe bude i ve vědecké oblasti přínosem.

Pokud máte dokončené magisterské studium, můžete se přihlásit k rigoróznímu řízení (tzv. malý doktorát s ukončením např. RNDr., JUDr., PhDr., aj.) nebo standardní doktorské studium (velký doktorát s ukončením Ph.D.).

Nemohu chodit pravidelně do školy, nemohu, nemohu…

Možnosti studia existují i pro studenty, kteří nemohou chodit pravidelně do výuky. Jde o již zmíněnou distanční formu, která probíhá obvykle v on-line formě. Přednášky si můžete pustit kdekoliv na počítači, seminární práce odevzdáte elektronicky vyučujícímu, apod.

On-line studium není sprosté slovo, já jsem se rozhodl touto formou studovat MBA na CEMI. Jak takové studium probíhá, se můžete podívat v mých zápiscích z MBA studia.

Přeji vám mnoho úspěchů ve studiu a začněte už! 🙂

Pokud potřebujete poradit s výběrem vysoké školy, nebo řešíte jiné studijní záležitosti, napište mi a pomohu vám.

Pavel Semerád

 

4.7/5 - (12 hodnocení)

Pavel Semerád
Na vysokých školách jsem studoval 10 let ve všech formách studia a letos jsem zahájil 12. sezónu jako vysokoškolský učitel. O své zážitky, zkušenosti a rady se dělím na mém blogu, na YouTube a v podcastu O studiu.

Komentáře: 12

  1. Dobrý den Všem,
    jsem jedna z těch, co studovat v mládí nemohla, vyučila jsem se, pracovala, potom děti, rozvod, sama s dětmi na vše, v práci mě nechtěli, neměla jsem hlídání.
    Poté několik nemocí,..
    Léta běžela, děti odrostly, udělala jsem si alespoň rekvalifikaci.
    Nejprve na počítače, potom na pracovnici v soc.službách, což mi bylo velmi blízké, ale ze zdravotních důvodu jsem práci nemohla dál vykonávat.
    Byla jsem nešťastná, sama,.. Dva roky jsem dělala s přestávkami kurz znakového jazyka. Diplom však nemám.
    Rozhodla jsem se pro další rekvalifikaci a to administrativní pracovnice.
    Vše jsem zvládla, měla práci, než se na mě místo vrátila maminka po mateřské dovolené.
    Dnes je mi 57 let a nemohu v oboru zaměstnání najít. Moc ráda píší, pomáhám, radím,..
    Narážím však na problém, že mám sice složené zkoušky z administrativy, ale nemám maturitu.
    Moc ráda bych studovala na univerzitě třetího věku, bylo mi však řečeno, že bez maturity to nejde.
    Je to pravda?
    Třeba je to v každém městě jinak, co si o tom myslíte?
    S pozdravem Lenka.

  2. Dobrý den,
    velice dobře vím o čem píšete. Rozhodla jsem se ke studiu VŠ v 52 letech.
    V 55 letech jsem dokončila bakalářské studium a pokračovala v magisterském. Je mi 57, a úspěšně jsem před pár týdny ukončila i to magisterské studium. Před 5 lety by mne nenapadlo, že budu pár let před důchodem mít diplom opravňující mne k používání titulu Ing. Ale pro titul jsem nestudovala, ten nejde ruku v ruce s rozumem. Po dlouholetém podnikání jsem měla pocit vyhoření a potřebovala jsem nový vítr do plachet a proto jsem se ke studiu přihlásila. „Vítr do plachet“ mi dali moji o mnoho let mladší spolužáci. A co mi studium dalo? Pohled z jiného úhlu na mnoho věcí, získání mnoha znalostí, také mnoho přátel, pocit, že nejsem ještě ve svém věku úplně „marná“ , a hlavně zjištění, že vše je jen o vůli, a že je to skutečně krásný pocit jít si pro diplom se spolužáky o polovinu mladšími. Dokonce myslím, že jsem duševně omládla v jejich společnosti, a s několika z nich už přemýšlíme, že ještě nějaké další studium zkusíme. Mohu to všem vřele doporučit, stojí to za to. Pochopitelně mám také zkušenosti, kdy jsme se museli biflovat mnoho věcí nezáživných-např. stovky latinských názvů rostlin, které nejspíš už nevyužiji a v případě potřeby si je vyhledám, také mnoho vzorců a výpočtů z meteorologie, analytické, anorganické a organické chemie, a mnoho dalších věcí. Přistupovala jsem k tomu ale tak, že osnovy jsou postaveny pro prezenční studenty, kteří jsou z převážné většiny ve věku kolem dvaceti let po střední škole, a oni ty znalosti např. do budoucí praxe budou potřebovat. A pokud předměty, zkoušky a titul má být stejný, musí být stejné i učivo. Kdo čeká, že pro studenty kombinované formy jsou nějaké úlevy, tak se mýlí. Nelitovala jsem však toho rozhodnutí studovat ani při tom výše popsaném biflování, i když to nebylo při podnikání, které je pro mne 80 pracovních hodin týdně úplně jednoduché.

  3. Dobrý den, děkuji za Vaše motivační rady a názory, ale v rámci snahy o vyváženost cítím, že bych měl napsat i svoji zkušenost s VŠ studiem, která až tak pozitivní není. Patnáct let učím angličtinu jako OSVČ. Jsem lektor na volné noze, který kdysi navštívil přes 50 zemí světa. Anglicky jsem se naučil na střední, jazykových kurzech a pak při cestách po světě. Před 15 lety jsem si vyzkoušel práci lektora angličtiny na plný úvazek a učit druhé mě začalo bavit. Hlavně proto, že to mé studenty bavilo se mnou, byť VŠ jsem sám nikdy nevystudoval. Mám znalost C1/C2, státnice z AJ a několik Cambridge jazykových certifikátů. Mými klienty jsou soukromé osoby a firmy, všichni spokojeni s výsledky a s tím, že je učil někdo, kdo procestoval svět, strávil přes dva roky v USA a UK, nemá jen akademickou znalost, ale opravdové zkušenosti a rozhled. Byť nemá placené prázdniny a nemůže učit děti. Učit ve státních školách pro mě léta nebylo finančně zajímavé a teprve předloni, kdy vláda začala přidávat, jsem se začal cítit dostatečně motivován ucházet se o práci učitele na státní škole. Na tu ovšem potřebujete VŠ. Mám dvě maturity a spoustu kurzů, ale VŠ ne, a tak jsem se na ni ve svých 50 letech přihlásil. Vybral jsem si kombinované studium učitelství AJ pro základní školy, bezchybně udělal přijímačky a začal studovat. Jakožto milovník cestování, který strávil několik let na cestách po světě jsem si zvolil jako druhý obor geografii. Ne vědeckou, ale pro učitele ZŠ. Jaké bylo mé zklamání, když se náplní studia ukázala být důkladná znalost planetární geografie, meteorologie, klimatologie, hydrologie, pedologie, se spoustou výpočtů, vzorců, matematiky, nezáživných pouček, tisíců stran akademických textů. Z angličtiny to byla podobně nezáživná fonetika, fonologie, morfologie, lingvistika, lexikologie, syntaxe, historie, biflování nekonečného množství letopočtů, prostě neuvěřitelné kvantum balastu, teorie a ryze akademických znalostí, které jsem za celou patnáctiletou praxi úspěšného lektora a předtím profesionálního cestovatele a novináře nepoužil, protože kdybych většinu z té suché teorie vybalil na moje soukromé klienty, utekli by ode mě. Doufal jsem, že se na VŠ třeba kromě zlepšení praktického jazyka naučím classroom management, jak zvládat záludné žáky, prudiče, problémy s disciplínou nebo něco praktického, ale bohužel se tak nestalo. Za první rok na univerzitě jsem s velkým úsilím zvládl všechny zkoušky a 70 kreditů, ale v polovině druháku, když jsem se musel připravovat na 18 předmětů, jsem to vzdal. V těžkých chvílích, kdy jsem musel po nocích a víkendech trápit nad protokoly a trávit desítky hodin vtloukáním stovek stran nezáživných a nepotřebných akademických znalostí do své 50leté stárnoucí hlavy jsem si uvědomil ten obrovský rozdíl mezi potřebami klientů a tím nezáživným teoretickým balastem, který VŠ od svých studentů požaduje, ale který vím, že nikdy nepoužiju. Jakožto otec dvou dětí, který tráví od pondělí do pátku 8-10 hodin denně soukromou a firemní výukou a po práci se musí starat o rodinu, mi trávení další spousty hodin nad něčím, co mi nešlo, nedávalo smysl a o čem jsem věděl, že to nikdy v praxi nevyužiju, začalo vycházet jako ztráta času. Byl to zbytečný stres, který se začal projevovat i na zdraví. Uvědomil jsem si, že ho ve svém životě nechci. Že mi to nestojí za to trápení. Před započetím studia jsem byl motivován Vašimi myšlenkami typu „Nemáte co ztratit. Můžete jenom získat. Jinak byste třeba svého rozhodnutí jednou litovali. Lidé totiž na konci života nejvíc nelitují chyb, které udělali. Litují toho, co v životě neudělali.“ Bohužel dnes to už vidím i z jiné stránky. Máte co ztratit a můžete litovat. Můžete ztratit rok a půl života, spoustu nervů a času, který jste mohli strávit s dětmi, ale strávili jste je studiem něčeho, co v životě nebudete potřebovat. Něčeho, co je odtržené od reality. Něčeho, co je suché, teoretické, akademické a nezáživné. Co se neučí ani na základkách, ani na středních, a v jazykových školách už vůbec ne. Náš život netrvá věčně. Nevíme, kolik času nám zbývá a dnes je mi líto, že jsem se dobrovolně stresoval, nechával stresovat a plýtval časem na něco, co ve svém životě nikdy nezúročím. Že jsem ten čas nestrávil s rodinou, odpočinkem nebo něčím více smysluplným. Vážím si Vás, Vašich rad a blogu, ale všechno na světě má i svoji odvrácenou stranu. A i ta by měla v rámci objektivity zaznít. Díky.

    1. Jsem moc rád, že Petr Juka popsal i tuhle variantu. Štve mě, že to množství balastu provází člověka od základky (vlastní děti první stupeň) až po VŠ. Možná, že jak kde a jak v které míře, ale ten posun od biflování k dovednostem, který už na západ od nás běžně funguje, u nás pořád trvá moc dlouho…nejen učitelé, spousta profesí včetně doktorů spoustu času stráví vykazováním práce na úkor práce samotné. Petrovi přeju, aby měl pořád možnost učit ty, kteří to ocení; učit nadané studenty nebo prostě studenty, které jsem dokázal zaujmout pro věc, je skvělá a pro mě super nabíjející zkušenost.

  4. KRASNÝ DOBRÝ DEN PŘEJI.
    Užasne když muže někdo studovat Mně je 57let pryč mám jen vyuční list, makám jak barevná a do studia na maturitu si fakt netroufám ač jsem kdysi chtěla Tak jděte všichni mladší do toho a neváhejte s ničím vykřičník nemuzu ho najít. Držím všem pěsti ke štěstí. Jitka

    1. Děkuji, Jitko, za Vaše povzbudivá slova. Věřím, že mohou motivovat mnoho váhajících studentů po padesátce. Moc bych Vám přál, aby se to studium „podařilo“ i Vám.

  5. Vidíte, a já si prošla vyhořením po maturitě a trvalo mi dva roky, než jsem se dala „do kupy“. Bohužel mám za sebou také dva neúspěšné roky studia na škole, kterou jsem si vysnila (Přírodovědecká fakulta). Je mi 21 let a mám strach nastoupit do školy znovu, když už mi tou dobou bude 22. (Hlavně z toho důvodu, že mí spolužáci z gymnázia už budou promovat, že…) Mám také strach z toho roku, kdy budu muset do práce. Neztratím chut‘ ke studiu? Bude ve mně pořád ta „nadšená“ středoškolačka, která na chemii hltala každý vzoreček a chtěla se stát kantorkou? ….

    Díky za Vaše články. Myslím, že v dnešní nalajnované době přesně taková motivace chybí. Děláte skvělou práci.

    1. Váš příběh je stejný, jako byl ten můj. Také jsem dva roky po maturitě ukončil studium na vysoké škole a začínal od začátku. Zatímco mí spolužáci psali bakalářky a chystali se na státnice, já jsem šel zase do prváku. Přesto nelituji ani chvíle, kdy jsem si vyšlapával svoji cestu. Bez ní bych to totiž nebyl já. I když je to někdy hodně těžké, přeji Vám, abyste i Vy došla do úspěšného (=vysněného) cíle.

  6. Dobrý den. Souhlasím – učení, studování – celoživotní výzva. Člověk se stále učí a měl by se neustále učit. Já jsem začala vysokou školu studovat ve 45 letech. Promoce v Betlémské kapli- paráda.
    Jenže pak se stalo „něco“ – život vzhůru nohama a stále se nemohu dostat k tomu, abych uplatnila pětileté studium a roky utíkají.
    Nějak nemám sil.

    1. Dobrý den,
      je mi líto, že vás zasáhlo něco, co vám brání plně využít potenciál vzdělání a vašich znalostí naplno. Bohužel i to patří k životu. Přesto vám přeji, abyste veškeré překážky překonala a dosáhla i na ty nejvyšší mety. PS

  7. Vím, o čem píšete, začínala jsem ve 40. Strach z návratu do školy, strach z nových postupů, mladší kolegové, co řeknou v práci, když neuspěju… Nyní dokončuji navazující studium… Hodně kolegu odpadlo ne proto, že by na to neměli, ale nechtělo se jim obětovat tolik… Matika, jazyky se dají řešit doučováním mimo školu… Strach, co řeknou v práci, mám vyřešen už dávno… Oni to ani nezkusili, nemohou mě tedy soudit 🙂. Dalo mi to nové známé, o generaci mladší lidé koukají na svět jinak🙂. Pracovně mě to pusunulo k zajímavější práci a ukázalo nové trendy v oboru. Proto kolegům, kteří váhají, říkám, zkus to. Nejhorší co se může stát je to, že prostě odejdeš. Já váháním ztratila 3 roky 🙂.

    1. Souhlasím s Vámi. Nic horšího, než že člověk skončí, se stát nemůže. A i kdyby tak to není životní tragédie. Studujeme přece kvůli sobě a MY jsme nejdůležitější. Připomíná mi to film Marečku, podejte mi pero: „Běda Vám, běda Vám, jestli mi to nepůjde! :)“ To věčné odkládání je ale podle mě ještě horší, než strach z toho, že by mě čistě teoreticky mohli vyhodit. I já každému radím: Běžte do toho, vždyť nemáte co ztratit!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.